Do nebezpečných experimentů by se neměli pouštět nezkušení lidé.

Můj otec se celý život zajímal o nadpřirozeno. Neměl to snadné, protože když byl mladý, tak u nás knihy s touto tematikou nevycházely. Proto si s různými lidmi půjčoval opsané knihy z první republiky, případně je přímo kupoval.

Měl toho doma spoustu. Já ani můj bratr Honza jsme tento jeho zájem nesdíleli. Byla jsem spíš prakticky založená a nebrala jsem věci mezi nebem a zemí vážně.

Stala se s ním divná změna

Když otec zemřel, odkázal nám mimo jiné celou svoji knihovnu. Ukázalo se, že některé z těch starých knih měly s odstupem času velikou cenu. Rozhodla jsem se je všechny přetřídit.

Bratr, kterému patřila část dědictví, mi s tím měl pomoci, ale místo toho poslal svého syna.

Nevadilo mi to, protože jsem synovce Martina měla ráda, byl to slušný a chytrý mladý muž. Na rozdíl ode mě ho knížky, které jsme spolu třídili, zaujaly, obzvlášť jedna z nich. Martin tvrdil, že se jedná o tajné magické spisy, které už vůbec nejsou k sehnání.

Poprosil mě, jestli by si je mohl půjčit a prostudovat, než je prodáme. Samozřejmě jsem souhlasila. Neviděla jsem na tom nic špatného. Netušila jsem, jaký to bude mít dopad. Zanedlouho za mnou přišel bratr a tvářil se ustaraně.

Sdělil mi, že se Martin v poslední době nějak divně změnil. Uzavřel se do sebe, přestal se stýkat s kamarády, rozešel se s dívkou. Za vším tím viděl Honza synovu náhlou zálibu v magii. Nejčastěji prý zkoumá tu knihu, kterou jsem mu půjčila. Bratr měl dokonce podezření, že Martin dělá i nějaké nebezpečné pokusy.

První kolaps

Zneklidnilo mě to. Samozřejmě, že zájem o magii byl asi lepší, než kdyby synovec propadl alkoholu nebo dokonce drogám. Rozhodla jsem se, že Martina navštívím a o magii s ním promluvím.

Hned, jak jsem ho po čase spatřila, mi bylo jasné, že se s ním skutečně něco děje. Působil trochu jako duší mimo. Oči se mu rozzářily jen tehdy, když mluvil o magických pokusech.

Pokoušela jsem se ho varovat, že pro neznalého a nezkušeného člověka může mít zvědavost i tragické následky.

Skoro to vypadalo, že mě Martin vůbec neposlouchá. Chtěla jsem, aby mi ty tajné magické spisy vrátil, ale uprosil mě, že si je ještě dva týdny nechá. Za několik dnů po mojí návštěvě mi volal Honza. Jeho hlas zněl rozrušeně. Řekl mi, že Martina odvezli do nemocnice, protože zkolaboval.

Dobře to dopadlo a za dva dny synovce pustili zase domů. Přiznal, že se podle té knihy pokoušel o jeden rituál, který se mu ale vymkl z rukou. To už mu i můj bratr nařídil, aby mi spis vrátil. Udělal to neochotně, ale moc neprotestoval.

Důvod jsem zjistila později: většinu té knihy si totiž Martin už opsal.

Přišel o část své duše?

Doufala jsem, že se z té nešťastné příhody synovec poučil. Nestalo se tak. Dál pokoušel osud a snažil se o různé rituály. Dělal to tajně. Opět se mu to vymstilo. Necelý měsíc po onom prvním kolapsu následoval další.

Tentokrát to bylo horší, ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Tělesně na tom byl Martin celkem v pořádku, ale choval se tak, jako by přišel o rozum. V několika světlejších chvilkách pak prozradil, že se pokoušel navazovat kontakt s jedním démonem.

Podařilo se mu to, ale už nevěděl, jak se přítomnosti té zlé síly zbavit. Od té doby z něho prý vysává energii. Když jsem poslouchala Martinova slova, pomyslela jsem si, že synovec skončí na psychiatrii. Zanedlouho mu byla diagnostikována schizofrenie a nějaký čas strávil v léčebně.

Já jsem si nepřestala vyčítat, že jsem tu knihu Martinovi dávala do ruky. Stejně tak se Honza obviňoval za to, že nepřišel tehdy třídit knihy on sám a poslal svého syna. S celoživotními následky, které Martin má, se vyrovnáváme dodnes.

Tereza L., (59), Praha