Rodiče nás nutili, abychom mezi sebou jen soupeřily. Bohužel, já a sestra se s důsledky jejich výchovy potýkáme dodnes. Staly se z nás sokyně a jedna druhé nemůžeme přijít na jméno.

Mám dojem, že už když jsem se narodila, tak mě rodiče začali porovnávat se sestrou Marcelou. Pořád jsme slýchaly, jak jedna udělala tohle takhle, druhá zase takhle, a neustále jsme si jedna z druhé měly brát ponaučení.

Rodiče nebyli zlí, naopak velmi milující a udělali by pro nás cokoli na světě, ale tímto způsobem výchovy z nás vychovali sokyně, které se neustále kvůli něčemu předháněly a vlastně dodnes předhánějí.

Časem jsme jedna druhé začaly závidět

Když si vzpomenu na střední školu, bylo to jako na houpačce. Když se mi něco dařilo, Marcela neustále poslouchala, ať se koukne, jak mi to jde, že ona to flákala a měla by si z toho vzít ponaučení.

Zatímco když mi třeba nešly nějaké sporty, naopak já jsem poslouchala, jaké jsem dřevo a že by si mě měla vzít sestra do parády. Možná to ze začátku bylo takové pošťuchování, které občas zamrzelo, ale časem už jsme vlastně ani jedna druhé nepřály úspěchy.

S partnery přišly nové „soutěže“

Největší peklo přišlo v okamžiku, kdy jsme si obě našly partnery. To se rozjel kolotoč, který se nedal zastavit.

Když se sejdeme na rodinné oslavě, obědě nebo při jakékoli příležitosti, neustále si podsouváme, kdo si co pořídil, kde kdo byl na dovolené, čí děti mají lepší známky, kdo má lepší práci.

Je to jako zlý sen, ze kterého se nemůžu probudit. Už jsem si dávno říkala, že nechci, aby tohle moje děti viděly, a že se budu krotit a nebudu reagovat, ale nedá mi to. Když poslouchám ty neustálé komentáře „A co vy?“, tak se neudržím a začnu také.

I týdny jsme se spolu nebavily

Bohužel už i naši rodiče si uvědomili, že nám touto výchovou neprokázali zrovna dobrou službu. Vždyť i když jedna druhé nepřejeme nic špatného, vlastně nás pořád něco v hlavě ponouká, abychom byly jedna lepší než ta druhá.

Občas se to zvrhne i do pořádných hádek, kdy se rozhádá celá rodina. Musím ale říct, že manžel se mě snaží držet na uzdě, abych kolikrát rodičům nebo sestře nevpálila do obličeje nějaký neslušný komentář.

Nechci, aby mé děti byly stejné jako my

Nejvíc mě totiž vytáčí, když rodiče porovnávají naše děti. Mnoho škody napáchali už na nás a já nechci, aby si i ony někdy přišly méněcenné. Rodiče si musí uvědomit, že jsou naše děti jedinečné.

Vždyť každému jde něco jiného a nemusí se navzájem předhánět, ale pomáhat si a povzbuzovat se.

To bohužel moje sestra doma nepraktikuje a zdá se, že se u ní opakuje náš scénář z dětství. Je pak velmi těžké našim klukům vysvětlovat, že se opravdu nemusí stresovat tím, že bratranec vyhrál tenisový turnaj nebo že má sestřenice nový telefon dříve než oni.

Karolína E., 54 let, Most