Myslela jsem, že na hřbitově vládne klid a člověka tam hned tak něco nešokuje. Spletla jsem se.

O své rodiče jsem přišla už v mládí a nikdy jsem od té doby nezapomněla na pravidelnou návštěvu u jejich hrobu. Chodíval tam se mnou i můj muž, ale ten zemřel rovněž předčasně a byl pohřben v hrobce své rodiny.

Působil divným dojmem

Byl sychravý listopadový den a já jsem šla přes opuštěný hřbitov až do kouta, kde ležel hrob mých rodičů. Rychle se šeřilo, takže jsem skutečně v dohledu nikoho neviděla.

Teprve kousek od místa posledního odpočinku otce a matky jsem spatřila staršího muže, který soustředěně čistil náhrobní desku.

Pozdravila jsem ho, ale neodpověděl mi, vlastně ani nezvedl hlavu. Pomyslela jsem si něco o jeho nevychovanosti, pak mě ovšem napadlo i to, že třeba neslyší. Působil dost divným dojmem, skoro jako nějaký bezdomovec. Došlo mi, že má na sobě pracovní oděv.

Usoudila jsem, že je to tedy nejspíš zaměstnanec hřbitova, možná samotný hrobník. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla, ale vlastně jsem hrobníka ani pořádně neznala.

Po krátké návštěvě u hrobu mých rodičů jsem se vracela zpátky. Domnělý hrobník už stál u jiné náhrobní desky, takže jsem si řekla, že moje úvaha byla asi správná. Znovu jsem ho pozdravila, ani tentokrát muž nereagoval.

Byl výrazně bledý

Následující sobotu jsem toho hrobníka viděla znovu. Bylo to u stejných hrobů jako před týdnem. Protože mám slušné vychování, řekla jsem „dobrý den“, ale po minulých zkušenostech jsem nečekala žádnou odpověď. Muž mě ale překvapil.

Zvedl hlavu, podíval se na mě, odvětil mi pokývnutím hlavy a pak začal mluvit. Nebylo mu ovšem vůbec rozumět, něco trhaně povídal a já z toho zachycovala jen některá slova. V podzimním šeru jsem mu vlastně ani pořádně neviděla do tváře.

Neušlo mi ovšem, jak je výrazně bledý. Nevěděla jsem, jak se zachovat, vlastně jsem o jeho společnost nijak nestála. On to asi pochopil, otočil se zpátky k náhrobní desce a pokračoval v jejím čištění.

Neměla jsem z toho setkání dobrý pocit, takže jsem zvolila zpáteční cestu jinou uličkou. Nechtěla jsem, aby mě ten hrobník znovu oslovil – pokud to tedy skutečně hrobník byl. Moc jsem nechápala, proč se motá stále kolem stejných dvou hrobů.

Šokující podoba

Opět uplynul týden a já zamířila na pravidelnou návštěvu hřbitova. To už byla první prosincová sobota a na rozdíl od minulých týdnů svítilo slunce. Celkem se mi ulevilo, když jsem hrobníka nikde neviděla.

Postála jsem u hrobu rodičů a pak i u hrobky manželovy rodiny déle než obvykle. Na zpáteční cestě jsem se ze zvědavosti zastavila u oněch dvou hrobů, o které se tak pečlivě staral podivný muž. Dívala jsem se na fotografie zesnulých a málem jsem přitom leknutím vykřikla.

Z jedné fotografie na mě totiž hleděla tvář toho muže, kterého jsem měla za hrobníka. Hleděla jsem na fotku dlouho a dospěla jsem k jistotě, že to musel být on. Napadlo mě, že se mohlo jednat třeba o syna nebo o bratra. Po prvním šoku mě pak čekal další. Datem úmrtí onoho muže byl právě den, kdy jsem ho poprvé viděla.

Smutná i hrůzná historie

Nedaleko mě stála žena, která si všimla, jak si prohlížím náhrobní desku. Zeptala se mě, co hledám a já jí řekla, že mě zajímá osud rodiny, která je tam pohřbená. Paní mi sdělila informace, které bych možná raději bývala nevěděla.

Muž, kterého jsem považovala za hrobníka, se stal obětí autonehody. Ve vedlejším hrobě pak byla pohřbena jeho přítelkyně, která se prý po jeho smrti utrápila.

Paní se spokojila s tím, že mi vylíčila onu historii a dál už se mě na nic neptala. Asi by mi nevěřila, že jsem se tu dvakrát setkala s oním zabitým mužem. Dodnes z toho mívám špatné sny a kdykoliv jdu na hřbitov, cítím podivnou tíseň.

Hana B., (61), Plzeň