Před časem jsme prožili těžkou rodinnou tragédii. Měla však, alespoň pro mě, dojemnou dohru.
Na světě denně umírají tisíce dětí, některé i cizím přičiněním. Moje vnučka Terezka podlehla ve svých necelých šesti letech nevyléčitelné nemoci. Už od chvíle, kdy lékaři vyřkli nemilosrdnou diagnózu, bylo zřejmé, že není šance na šťastný konec.
Nikdo z nás si ale nedokázal připustit, že bychom se s Terezkou měli rozloučit. Ona sama to nesla statečně. Věděla, že odejde „do nebíčka“, ale nebála se toho.
Vnímala, jaká je pravda
My všichni dospělí jsme se trápili, tajně jsme plakali a zoufali si nad tím, jak je svět nespravedlivý. Před vnučkou jsme ale zachovávali optimistickou tvář. Terezka byla velmi inteligentní, psát a číst uměla už od čtyř let. Také hezky zpívala.
Ačkoliv jsme se snažili předstírat, že všechno bude dobré, vnučka vnímala, co se děje. Jednoho dne řekla, že se potom, až zemře, promění v malého barevného ptáčka. Dokonce nám ho podrobně popsala.
Probouzelo to v nás úsměv i pláč zároveň. Slzy jsme si ale nechávali na chvíle v nepřítomnosti Terezky. Její stav si postupně vyžádal trvalou nemocniční péči.
Pravidelně jsme tam vnučku navštěvovali. Nemoc se zhoršovala a síly ji opouštěly. Smrt přišla ještě dříve, než doktoři předpovídali. Terezka odešla ve spánku, bez slz a bez bolesti.
Byl tam po celou dobu obřadu
Smuteční obřad byl ryze soukromý a komorní. Dva týdny nato jsme šli uložit urnu s popelem do rodinné hrobky. Stála jsem spolu s ostatními u místa, které bude pro vnučku místem posledního odpočinku.
V tom jsem spatřila na větvi nedalekého stromu malého barevného ptáčka, přesně takového, o jakém Terezka povídala. Upozornila jsem na to ostatní.
Všichni společně jsme uvěřili, že tak, jak o tom vnučka mluvila, se opravdu převtělila do toho malého okřídleného tvorečka.
Ptáček zůstal na stromě až do konce obřadu a pak nad námi ještě chvíli kroužil. Vím, že se mi mohou někteří lidé smát pro moji naivitu, ale skutečně si myslím, že to bylo ze strany Terezky poslední rozloučení s námi.
Monika R. (56), Brno
