Po celou dobu mého vztahu s osudovým mužem bylo vše v pořádku. Pak ho bohužel postihla duševní nemoc.

Na výběr životního partnera jsem si nemohla stěžovat. S Adamem jsem se seznámila v tanečních a hned jsem věděla, že je to ten pravý. Čas mi to pak jen potvrdil. Adam měl klidnou povahu, nikdy jsme se nehádali.

Současně jsme měli i řadu společných zájmů, takže nuda neměla v našem životě místo. S problémy jsme se dokázali vypořádat, ať už se zdravotními nebo finančními. Adam byl navíc velmi chytrý a tvůrčí muž.

Vždy jsem si myslela, že po pracovní stránce má na víc, než s čím se nakonec spokojil.

Najednou byl lhostejný

Svatbu jsme měli, když nám bylo dvacet. Zvykla jsem si za ta léta, že Adam je vyrovnaný a jen tak ho něco nerozhodí. Nemohlo mi proto ujít, že se po padesátce náhle změnil. Najednou býval unavený, k mnoha věcem lhostejný.

Vždy jsem obdivovala jeho smysl pro humor a schopnost dělat si legraci i ze sebe sama.

To také náhle zmizelo. Když jsem chtěla vědět, co se s ním děje, nedokázal mi manžel odpovědět. Obešlo se to z jeho strany pouze pokrčením ramen. Věci, které mu předtím dělaly radost, včetně oblíbených jídel, mu byly lhostejné. Měla jsem podezření, že ta změna nálady možná souvisí s jeho zaměstnáním.

Odešel odtamtud jeden jeho dlouholetý kolega a na jeho místo nastoupil člověk, se kterým se Adam nesnášel. Pak ale manžela povýšili, zvedli mu plat – ale na jeho chování to bohužel nemělo žádný vliv.

Pomalu mi začalo docházet, že u Adama se jedná o nějaký skutečný problém. Tím spíš, když se ta změna začala ještě zhoršovat.

Konzultaci se nebránil

Manžel začal stále častěji mluvit o smrti. Jednoho dne mi prozradit, že už má dokonce sepsanou závěť. To už mě skutečně vyděsilo. Svěřila jsem se s tím synovi, který už žil se svojí přítelkyní.

Potvrdil mi, že si také všiml, jak se jeho otec v poslední době stává úplně jiným člověkem.

Podle jeho názoru začal Adam trpět depresemi, které by se mohly rozvinout ve vážnou duševní nemoc. Nemusí to být zapříčiněno nějakým konkrétním důvodem, každopádně by však byla na místě nějaká odborná pomoc. Kamarádka jeho přítelkyně měla za otce psychiatra.

Na toho bychom se mohli obrátit. Domnívala jsem se, že Adam si své problémy nepřizná a pomoc odmítne. Překvapil mě tím, že souhlasil, ale současně jsem vnímala, jak je naprosto odevzdaný. Prohlásil současně, že jemu taková konzultace stejně nepomůže.

Trvala jsem na tom, že ho k psychiatrovi doprovodím. Nebránil se.

Ta bitva trvá dodnes

Přímo u rozhovoru s odborníkem jsem nakonec nebyla, čekala jsem na chodbě před ordinací. Potom si mě psychiatr zavolal a informoval mě, že můj muž trpí opravdu silnými depresemi.

Předepsal mu na to léky a upozornil, že budu muset být hodně trpělivá, protože v Adamově chování se budou střídat různá nálady.

Na to jsem byla připravená, pokud to pomůže vrátit mého muže zpátky k normálnímu životu. Věděla jsem, že to nebude snadné a čeká mě složitá bitva. V tom jsem se nespletla. Ta bitva trvá dodnes, i když Adamův stav se v poslední době výrazně zlepšil.

Předcházely tomu velmi dramatické chvíle, včetně takových, kdy jsem se bála, že si manžel sáhne na život. Vypjaté situace se střídaly s klidnými obdobími, kterých bylo naštěstí více. Snažím se, aby se Adam příliš neuzavíral do sebe. Jezdíme na výlety, na zahraniční dovolené, stýkáme se s přáteli.

Manžel o svém stavu ví a má vůli s ním něco dělat. Není však úplně v jeho silách nad depresemi celkově zvítězit. Ve mně má ale jistotu, že ho neopustím a vždycky budu stát při něm. Kdyby ta situace byla opačná, vím, že by se zachoval stejně.

Jitka V. (57), Olomouc