Těla mohou zemřít, ale duše existují dál, v jiném světě. Někdy odtamtud mají možnost zasáhnout i do toho našeho…
Moje starší sestra Alice byla vždy tak trochu černou ovcí rodiny. V mládí střídala partnery jako divá, nakonec se ale neprovdala a zůstala sama. Žila takovým zvláštním životem, jen tak pro sebe.
Na rozdíl od ní jsem měla rodinu, hodného manžela a spořádaný život. S Alicí jsme si hodně hrály v dětství. V dospělosti už jsme se příliš nestýkaly.
Nepřežila pád na ulici
Když u nás jednoho večera někdo zazvonil a za dveřmi stál policejní příslušník, v první chvíli jsem se vyděsila, že se stalo něco někomu z mojí rodiny. Skutečnost byla ale jiná. Policista mi přišel oznámit, že moje sestra Alice je po smrti.
Našli ji ležet na ulici v bezvědomí, s úrazem hlavy. Krátce po převozu do nemocnice zemřela. Okolnosti její smrti byly nejasné. Mohla upadnout a uhodit se sama – ostatně v posledních letech dost holdovala pití alkoholu.
Za její smrt ale také mohl být někdo odpovědný. Ačkoliv jsme se za ty dlouhé roky v podstatě odcizily, proplakala jsem kvůli Alici celý večer. Mrzelo mě, že jsme si nedokázaly spoustu věcí říct.
Hlavou se mi honily vzpomínky na to, jak jsme si v dětství hrály nebo jak mi v době dospívání sestra vyprávěla o svém prvním klukovi. Rodiče už jsme neměly a sestra žila sama, takže všechno, co souviselo s jejím pohřbem, jsem zařizovala já.
Byla to opravdu ona!
Měla jsem kamarádku Jarmilu, která se hodně zabývala ezoterikou. Několikrát mi věštila z karet, sestavila mi horoskop. Pozvala mě na spiritistickou seanci. Já jsem tyhle věci brala vážně jen tak napůl. Přitahovaly mě, ale cítila jsem i trochu strach.
Rozhodla jsem se tam jít a zkusit, jestli bych se například nemohla spojit s duchem své sestry. Přečetla jsem si, jak to na takových seancích chodí. Opravdu to tak probíhalo. Rituál začal v zatemněné místnosti, osvětlené svíčkami.
Všichni přítomní, z nichž jsem znala jen Jarmilu, spojili své ruce dohromady tak, že se dotýkali palci a malíčky svých sousedů. Na stole ležela tabulka s písmeny a na ní byla položen dřevěný ukazatel. Na moje přání jsme se pokusili spojit se s duchem Alice.
Muž, který seanci vedl, ho vyzval, aby mezi nás vstoupil a projevil se. Po chvíli jsem ucítila ledový záchvěv a najednou jsem si byla naprosto jistá, že je sestřin duch přítomen.
Abych si to ověřila, položila jsem otázku, na kterou mohla znát odpověď pouze ona. Týkala se jedné naší dětské hry. Ukazatel se začal pohybovat po písmenech. Duch odpověděl správně a já byla definitivně přesvědčena.
Řekl mi, jak to bylo
S Alicí jsem komunikovala a celá jsem se chvěla napětím. Když seance spěla ke konci a chtěla jsem rozloučit, sdělila mi sestra, co se jí vlastně stalo. Naznačila mi, že za její smrt může jistý člověk, kterého jsem znala. Chtěla, abych ho vyhledala a zeptala se ho na to.
Pak přestala reagovat. Seance byla u konce. Hodně jsem přemýšlela o tom, co mi sestra napověděla. Za dva dny jsem se vydala k onomu muži – jednalo se o jednoho jejího známého z mládí. Jmenoval se Viktor. Věděla jsem, kde bydlí.
Zašla jsem k němu a zeptala se ho, co ví o smrti Alice. Podle jeho reakce jsem hned viděla, že nemá čisté svědomí. Pověděla jsem mu o té spiritistické seanci. Viktor se z toho málem nervově zhroutil.
Potom přiznal, že byl onen osudný večer s Alicí v restauraci a po cestě zpátky se pohádali. V opilosti moji sestru udeřil a ona upadla. Nechal ji tam ležet a netušil, že ten pád byl osudný.
Oficiálně se pak k tomu Viktor nikdy nepřiznal. Věděl, že by mu nikdo nic nedokázal. Jak se s tím vyrovnal ve svém svědomí, to už nevím. Díky té seanci ale vím, co se mojí sestře doopravdy stalo.
Simona B. (60), Praha