Život je nespravedlivý. Přesvědčila jsem se o tom už v dětství a později se v tom jenom utužila. Když chce člověk něco získat, musí se sám přičinit a fér hru nechat stranou. Všechno štěstí jakoby se u nás v rodině vyplýtvalo na mou o dva roky starší sestru.
Odmala vypadala jako panenka, učila se skvěle, vynikala ve sportu, chodila na kreslení i do dramatického kroužku a všude byla za hvězdu. Vedle ní, štíhlé, s velkýma modrýma očima a blond vlasy jsem se svou baculatou postavou, rozcuchem v nevýrazné hnědé a očima nijaké barvy působila jako nepovedená kopie.
Navíc ve škole mi to moc nešlo. Musela jsem na rozdíl od Hany dřít, a stejně to stačilo jen na horší průměr. A to nemluvím o kroužcích. Rodiče mě cpali všude tam, kam chodila Hana. Všude ale rychle pochopili, že Lenička není Hanička.
Sestra byla hvězda, já jen trpěný doplněk. Není divu, že jsem jí nesnášela.
Ale že nemá cenu se proti ní otevřeně vztekat, to mi došlo ještě než jsem začala chodit do první třídy. Občas jsem jí zaškodila, ale jen když jsem si byla jistá, že to nikdo neodhalí a stejně to nikdy nemělo pořádný efekt.
Naše princezna
Po základní škole se naše cesty rozešly. Hanička šla na gympl, mě naši strčili do učení. Už nade mnou zlomili hůl. Zatímco pro starší princeznu plánovali dráhu paní doktorky, ze mě měla být dámská krejčová.
Říkala jsem si, že přece osud nemůže být tak nespravedlivý, že by Hana měla všechno a já jen zbytky. Pomalu mi ale docházelo, že se o spravedlnost budu muset přičinit sama. Na učňáku to nakonec tak špatné nebylo.
Našla jsem si kamarády, naučila se strojit a malovat a o ctitele neměla nouzi. Přišla jsem na, to jak s muži manipulovat a dostat to, co chci.
Na rodinných setkáních jsem si všimla, že v něčem začínám mít nad svou dokonalou sestrou navrch. Byla dost mimo realitu, vůbec si neuvědomovala, jak to v životě chodí.
Nechala jsem jí, ať si plká, jednou na tu svou sebejistotu a zakoukanost do sebe dojede. Tím jsem si byla jistá. Když byla ve čtvrťáku, přivedla si na oslavu tátových narozenin Leoše. Skoro dvoumetrového budoucího zázračného chirurga.
Lepili se na sebe jak dva puberťáci a široké příbuzenstvo z nich bylo samozřejmě u vytržení.
Za tohle zaplatíš!
Pro mě byla ta oslava dost utrpení. Kluků jsem měla na každém prstu deset, ale ani by mě nenapadlo vláčet je na rodinnou akci. Já se, kupodivu, předvádět nepotřebovala.
To naše dokonalá Hanička musela být ještě dokonalejší. Samozřejmě, že si strýc neodpustil, rýpat do mě, kdy si taky někoho slušného najdu. Nejraději bych mu vyklopila na hlavu mísu s bramborovým salátem, ale nezbývalo mi, než se sladce usmívat.
Kdyby viděl, že mi ty jeho řeči vadí, jen by přitvrdil. Tak jsem se culila a v duchu si říkala, že za tohle mi Hanička zaplatí. Náladu mi moje super sestra zlepšila už za půl roku.
Zřejmě nebyla jako medička žádný zázrak, protože její znalosti nestačily ani na to, aby se vyhnula těhotenství. Půl roku po oslavě přijela domů s tím, že je v jiném stavu. Leoš z toho, pravda, nebyl moc nadšený.
Ovšem Hanička ho samozřejmě přesvědčila, že se musí vzít a ten zoufalec nakonec povolil. K našim přijeli pořešit detaily svatby.
Mistryně intrik
Nemohla jsem si nevšimnout, jak moc je Hanka do Leoše zblázněná. Ideální slabé místo… Důkladně jsem ho pozorovala. Nevypadal špatně a choval se ohromně sebevědomě.
Ale jak to tak bývá, velké sebevědomí není většinou nic jiného, než maska za kterou se schovává pořádná zamindrákovanost. Vlastně se k sobě s Hankou dokonale hodili. Ona chtěla pana dokonalého a on zase atraktivní slepici, která by k němu vzhlížela.
Jenže ve chvíli, kdy došlo na rozhodování, jim to trochu začalo skřípat, protože i když do něj byla Hanka zamilovaná, byla zvyklá být nejchytřejší a ve všem mít poslední slovo. Vrazit mezi ně klín nebylo těžké, ale chvilku to trvalo.
Kdykoliv se začalo dohadovat něco kvůli svatbě, seděla jsem jako oukropeček stranou. Když Hanka začala nervózně prosazovat svou, na úkor Leoše, nenápadně jsem vzdychala a vrtěla hlavou. Nenápadně, ale tak, aby si toho Leoš všiml.
Stranou jsem mu pak několikrát pokorně řekla, že ho naprosto chápu, že má samozřejmě pravdu, ale že musí brát na Haničku ohled. Je přece chudák těhotná a ty hormony.
Rozloučení se svobodou
Mělo by být po jejím, už kvůli děťátku. Leoš byl hlupák a já byla za moudrou mladou ženu a chápavou sestru zároveň. V druhém kole jsem na toho troubu začala dělat oči. Naprosto primitivně.
Každou chvíli jsem potřebovala s něčím pomoct. Nastávající švagr se samozřejmě mohl přetrhnout, když měl příležitost předvést se jako silný, inteligentní a chápající. Poté vždy následovala pochvala a mé hluboké, obdivné pohledy.
Občas jsem mu stydlivě dala pusu na tvář nebo položila dlaň na paži.Samé maličkosti, ale u něj to očividně stačilo k tomu, aby mu vypnul i ten zbytek mozku, co měl. Jistě, sestra byla na první pohled atraktivnější než já. Jenže byla jako ledová královna.
Ze mě by sice Miss nikdy nebyla, jenže na rozdíl od ní jsem měla sexappeal. A toho jsem hodlala využít. Než přišlo datum sestřina večírku na rozloučení se svobodou, měla jsem toho jejího troubu v hrsti.
Táhl se za mnou jako vosa za bonbonem, pořád mě pozoroval a bylo mi jasné, že stačí, abych jenom naznačila, že mám zájem a okamžitě by na mojí drahou sestru zapomněl. Ale když pomsta, tak pořádná.
Večírek moc velký odvaz být nemohl, nastávající nevěsta byla už ve čtvrtém měsíci, navíc všechno se připravovalo tak narychlo… I ženichova rozlučka se svobodou.
Obojí se konalo ve stejný den, jen pár kroků od sebe. Sestra a holky byly u našich, ženich s kamarády v nedalekém penzionu. Slepičí kroužek s ozdobnými podvazky a pitomostmi pro miminko strpěla jen díky dobrému vínu.
Po dvou hodinách jsem se vypravila na pánskou párty. Hoši už byli pěkně rozjetí, zrovna končilo vystoupení striptérky. Pánové se na ní vrhli a nastávající ženich zůstal tak trochu stranou. Toho jsem samozřejmě využila.
Přitočila jsem se k němu s panákem whiskey a otázkou, proč že se tváří tak nejistě, když by měl oslavovat. Jestli by si o tom nechtěl promluvit někde v klidu. Alkohol a vědomí, že mu končí mládenecké časy, udělaly své. Chtěl si promluvit.
Já za nic nemůžu…
A nebylo nijak těžké, přesvědčit ho, že chce ještě o hodně, hodně, víc. Jistěže si nevšiml, že když začalo jít takříkajíc do tuhého, nenápadně jsem vytočila sestřino číslo. Jasně, že telefon zvedla. Nejdřív nemohla uvěřit tomu, co slyší. Pak zburcovala svojí dívčí partičku a vyrazily do penzionu.
Už bylo pozdě. Ve chvíli, kdy dámy rozrazily dveře do pokoje, jsem s nastávajícím ženichem právě končila. Tvářila jsem se, že jsem namol opilá a vlastně ani nevím, co se dělo. Hanka dostala hysterický záchvat. Takový, že ji museli odvézt do nemocnice.
Já se scénám vyhnula díky předstírané hluboké opilosti. Všechna zloba se tak svezla po Leošovi. Chvíli byl zničený, pokorný, ale moc dlouho mu to nevydrželo.
Jak byl připitý, začaly z něj padat zajímavé věci. Že si na něj Hanka políčila, uhnala ho a tím dítětem si ho chtěla pojistit. Že si o sobě myslí bůhví co, ale není nic jiného než namistrovaná potvora. Prostě tóčo. Na oko jsem druhý den všeho litovala. Ovšem naši si už hlavního viníka našli, a tak jsem to schytala jen symbolicky.
Zůstala sama
Hanča musela volit mezi rodinou a Leošem. I když volit…. Ukázalo se, že Leoš ji vlastně tak moc nechce. Ještě pár týdnů se na něj zkoušela věšet, vydírala ho děckem, ale zbytečně. Najednou bylo všechno jinak. S kariérou doktorky se musela rozloučit.
Jako svobodná matka už na studia moc času neměla. Navíc od toho maléru jakoby měla smůlu na chlapy. Zato mě se od té doby začalo dařit. Za pár let jsem se vdala, mám dvě děti, manžel mě zbožňuje a šití mi celkem vynáší.
No a Hanky, i když mi zničila dětství, je mi občas skoro líto.