Během svátků klidu a míru nás mohou potkat nečekané krásné věci.
Svůj příběh začnu smutně, už v jedenácti letech jsem přišla o svého otce, ke kterému jsem měla krásný vztah. Stal se obětí autonehody, za kterou nemohl. Byl na místě mrtvý. Proplakala jsem spoustu nocí, i proto, že jsme si nestačili v životě všechno říct.
Brala jsem to jako obrovskou nespravedlnost od osudu. Zatímco maminka byla tou přísnější, v otci jsem vždycky měla spiklence a staršího kamaráda. Strašně moc mi chyběl mužský vzor v citlivé době dospívání.
Po celý život jsem pak trpěla smutkem, kdykoliv jsem si na tu tragédii vzpomněla.
Zmocnil se mě smutek
Máma si našla nového partnera až v době, kdy už jsem byla středoškolačkou. Vycházela jsem s otčímem celkem dobře, byl to hodný muž a mě těšilo, že je s ním matka šťastná. Já jsem se pak celkem brzy provdala, ještě před dvacátým rokem života. Měla jsem postupně syna a dceru a prožívala krásné a spokojené manželství.
Nikam jsem se v životě nehnala a v jedné práci jsem zůstala až do odchodu do důchodu. Syn a dcera si také založili své rodiny a já se radovala z vnoučat. Ráda jsem jim vyprávěla jak pohádky, tak různé rodinné historky.
Přitom na mě pokaždé dolehl smutek, protože došlo i na fotografie z mého dětství, kde se mnou byl ještě táta. Toho roku, o kterém chci vyprávět, to bylo obzvlášť silné. Den před Štědrým večerem jsem si sama prohlížela rodinná alba a hrozně to na mě dolehlo. Měla jsem obavy, že tentokrát celé Vánoce prožiji jako uslzené období.
Stalo se něco kouzelného
Dlouho jsem nemohla usnout. Manžel spal vedle mě klidně a tiše, a neměl tušení, jak je mi smutno a jak se mi po otci stýská. Vstala jsem a vydala jsem se do obývacího pokoje, kde stál tlumeně osvětlený vánoční stromek.
Posadila jsem se na pohovku a promítala si před očima všechno ze svého dětství, na co jsem si dokázala vzpomenout.
Cítila jsem, že tentokrát jsou moje vzpomínky strašně moc silné. Nakonec se mi z citového vyčerpání začaly klížit oči. Probudilo mě světlo a v první chvíli jsem neměla tušení, co se děje. Uvědomila jsem si, že ta záře se rozlévá celým obývacím pokojem. Na chvilku jsem propadla panice, jestli snad nehoří.
Světlo však bylo bílé a jemné, jako taková průsvitná mlha. Pomalu z ní vystoupila nějaká bytost. Musela jsem se štípnout do ruky, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Kouzelná bytost připomínala anděla. A pak mě oslovila.
Spatřila jsem jeho úsměv
Konejšivým hlasem mi ten anděl sdělil, že se nemám trápit. Tatínek prý na mě z nebe celá ta léta dohlíží a jednou se s ním znovu setkám. Nikdy na mě nepřestal myslet, stejně jako já na něho. Dala jsem se do pláče. Z toho andělského zjevení jsem neměla vůbec žádný strach.
Chtěla jsem vědět, jestli bych tatínka nemohla chvíli vidět. Po krátkém zaváhání anděl souhlasil. Vzápětí jsem v oné světelné mlze spatřila tvář táty tak, jak jsem si ji pamatovala za dětství a z fotografií. Stačil jeden jeho krátký úsměv a mým srdcem se rozlilo nepředstavitelné štěstí.
Pak už se záře začala pomalu vytrácet a nakonec zůstalo znovu jen tlumené světlo ze svíček vánočního stromku. Já jsem v obývacím pokoji seděla ještě další hodinu. Slzy smutku už dávno vystřídaly slzy štěstí a pak už jen úsměv na tváři.
Vrátila jsem se do ložnice a hned jsem usnula. Druhý den jsem ostatním připadala jako vyměněná. Nikomu jsem ale neřekla, proč tomu tak je. A když se večer rozbalovaly dárky, věděla jsem, že ten nejhezčí jsem dostala už v noci od anděla.
Romana P., (63), Karlovy Vary