Někdy se věci nedají řešit přímo, ale oklikou. A opravdu to funguje.

Jsem už čtyřicet let šťastně vdaná a mám i vnoučata. V době, kdy se stal příběh, který vám chci napsat, byly děti malé. Chodila jsem s nimi do parku, kde jsem se setkávala s ostatními matkami.

Dala jsem jí dobrou radu

V parku vznikala taková „maminkovská“ přátelství. Povídaly jsme si o všem možném, ale hlavně o dětech. Problémy měla každá z nás. Jedna žena – jmenovala se Marcela – se mi jednou svěřila, že jí to nějak neklape s manželem. Začal pít, dávat přednost kamarádům, domů chodíval pozdě v noci.

Marcela z toho byla docela zoufalá a nevěděla, co má dělat. Rozvádět se určitě nechtěla. Děti měla ve stejném věku jako já. Bylo mi jí líto a tak jsem vymyslela plán.

Protože můj manžel jezdil často na služební cesty, poradila jsem Marcele, aby někdy nechala děti na starost svému muži.

Řekne mu prostě, že si musí jít něco vyřídit. Tu dobu mohla strávit u mě. Marcela mě uposlechla a udělala to tak, jak jsem řekla. Vždy jsem jí u nás nachystala večeři, otevřely jsme pak víno a celý večer jsme si povídaly. Takhle jsme to několikrát zopakovaly.

Ta změna byla úžasná!

Domů se Marcela vracela vždy v dobré náladě. Její manžel začal mít podezření, že si našla přítele. Bylo to dost riskantní, ale nakonec můj plán způsobil malý zázrak. Manžel Marcely se změnil. Chodil domů včas, staral se o děti a více se zajímal o svoji ženu. Měl strach, že by ho mohla opustit.

A díky tomu i „zapomněl“, kde je hospoda. Po nějaké době mi Marcela v parku pokaždé děkovala, že jsem jí zachránila manželství. Nabízela mi, že kdybych kdykoliv cokoliv potřebovala já, ona je mojí dlužnicí. Já jsem se naštěstí do žádné podobné situace nikdy nedostala.

Později se Marcela s rodinou někam odstěhovala a já už jsem ji nepotkávala – ostatně děti už chodily do školy. Občas si na ni ale vzpomenu. Myslím si, že podobný trik by mohl zapůsobit i na jiné muže, se kterými mají ženy doma podobné trápení…

Petra R. (62), Praha