Skutečné city se během času neztratí. A je jedno, kolik uplyne roků od posledního setkání!

Opravdové city se nikdy nevytratí, ať uplyne roků, kolik chce. Přesvědčila jsem se o tom sama na sobě. Na gymnáziu jsem se zamilovala do Patrika, kluka z vedlejší třídy. Chodili jsme spolu až do maturity.

Bylo mi jasné, že právě tohle je ta velká láska, o jaké každá dívka tajně sní. Potom nás ale osud rozdělil na řadu let.

Dál jsem ho milovala

Patrik nemusel na vojnu, měl modrou knížku, z protekce. Získal navíc možnost vyjet na rok do ciziny za prací. Mohl si vydělat v tvrdé měně peníze, za které bychom si pak mohli koupit byt.

Věděla jsem, že se mi bude hrozně stýskat, ale pak, až se Patrik vrátí, už bude všechno jenom růžové.

Nebylo. Můj milovaný se totiž nechal přemluvit od kamaráda a za hranicemi zůstal. Brala jsem to jako zradu. Dlouho jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Přes jednoho známého mi pak Patrik poslal omluvný dopis.

Když jsem ho četla, uvědomila jsem si, že na mojí lásce se vůbec nic nezměnilo, i když nás nyní dělí železná opona. Průběžně jsem pak dostávala informace o tom, jak se Patrikovi daří.

Vyslovil přání, abych odjela za ním, ale nevěděla jsem jak. Ani bych k tomu nenašla odvahu. V jednom dopise Patrik napsal, že na mě bude čekat celý život. Tak dlouho to naštěstí netrvalo.

Nic se nezměnilo!

Psal se rok 1989 a události nabraly jiný kurz. Tehdy mi bylo už jednatřicet. Měla jsem za sebou několik vztahů, které moc nedopadly. Bylo to i proto, že moje srdce dále patřilo Patrikovi. Poté, co se otevřely hranice, tak se můj první kluk vrátil. Změnil se, stejně jako já.

Co ale zůstalo stejné, byl jeho cit ke mně. Nevyptávala jsem se, zda někoho v cizině měl. Pro mě bylo důležité, že jsme znovu spolu. Vzali jsme se v červnu 1990 a od té doby jsme spolu. Narodily se nám dvě děti a prožili jsme krásný život.

Někdy je mi líto, že nebyl o těch třináct let delší, ale na druhou stranu dodnes vím, že nás nikdy nic nerozdělí.

Ivana S. (64), Ostrava