Dokud nás v životě nepotká nějaký drsný zážitek, myslíme si, že se může přihodit jen druhým…

Nikdy v životě jsem se nesetkala s nějakými podrazy nebo zlým chováním. Nebyla jsem ale natolik naivní, abych neviděla, že takové věci běžně existují. Říkala jsem si, že jsem měla štěstí na situace i na lidi. Trvalo to ale jen do mých dvaapadesáti let.

Přišlo to nečekaně

V té době jsem se nejprve rozvedla. Rozvod byl pro mě docela šokem, protože jsme si s manželem celkem rozuměli. On si ale našel jinou ženu. Nešlo o takový ten typický případ, kdy se muž zblázní do mladší partnerky, dotyčná byla stejně stará jako já.

Ranilo mě to, uzavřela jsem se trochu do sebe. Zůstal mi byt, manžel se odstěhoval pryč. Bylo to tak spravedlivé, protože ten byt jsem měla po mých rodičích. Nacházel se ve starém domě v centru města. Nikdy bych si nepomyslela, že mi tam něco může hrozit.

A přece se to stalo, jednoho listopadového večera. Vracela jsem se z návštěvy u kamarádky. Občas se stávalo, že na chodbě domu byla tma, když se rozbila žárovka. Já jsem bydlela v prvním patře, takže to pro mě nebyla tak velká komplikace.

Zamířila jsem potmě ke schodům. Najednou jsem si uvědomila, že na temné chodbě nejsem sama. A vteřinu poté už mě čísi ruka hrubě tiskla ke stěně. Na krku jsem pocítila ostří nože.

Hrubý mužský hlas s cizím přízvukem mě vybízel, ať mu dám peníze. Málem jsem omdlela hrůzou. Muž mi vzal tašku, kde jsem měla peněženku a navíc mi z krku strhl řetízek. Potom mě ještě udeřil do hlavy, až jsem spadla.

Strach ve mně přetrvával

Když jsem se vzpamatovala, pochopila jsem, že násilník je pryč. Přesto jsem se ještě několik minut neodvažovala ani pohnout, jen jsem se třásla strachem. Dala jsem se do pláče a do svého bytu jsem spíš doklopýtala, než došla.

Rozsvítila jsem a trochu se vzpamatovala. Nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Chtěla jsem volat policii, ale nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem zatelefonovala dceři. Ta slíbila, že hned přijede a přiměla mě k tomu, abych přepadení přece jen nahlásila.

Z mé výpovědi na policii ale bylo jasné, že šance na dopadení pachatele je takřka nulová. Nedokázala bych ho popsat, slyšela jsem jen ve tmě jeho hlas. A to, že je cizinec, mohl klidně předstírat. Dcera v bytě pak přespala se mnou, ale já do rána nedokázala zamhouřit oko.

V dalších dnech ten pocit hrůzy a nejistoty nezmizel. Začala jsem se bát lidí a kdykoliv jsem měla jít ven, třásla jsem se strachem. Stačilo, aby u dveří zazvonil pošťák, a já jsem málem leknutím omdlela.

Kdykoliv za mnou přišla dcera, chvíli trvalo, než jsem se ujistila, že za dveřmi stojí skutečně ona.

Můj stav se neustále zhoršoval. Několikrát jsem se probudila ze špatného snu, ve kterém jsem znovu prožívala to přepadení ve tmě. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se bála usnout a celou noc jsem v bytě nechávala rozsvícená světla.

Měsíc jsem byla mimo

Neměla jsem sílu s utrpěným traumatem bojovat. Skončilo to tím, že jsem musela vyhledat pomoc psychiatra a poté nastoupit do léčebny. Tam se mi postupně začal vracet pocit bezpečí. Hodně mi pomáhaly rozhovory a rozbor mých pocitů.

Navíc jsem se tam setkala s jednou ženou, která se stala rovněž obětí zločinu. V léčebně jsem zůstala měsíc. Když se blížila doba odchodu, měla jsem strach, ale podařilo se mi ho překonat.

Ujistila jsem sama sebe, že se ta nepříjemná záležitost nebude opakovat a já mohu žít tak, jako jsem žila předtím.

Zpočátku jsme se cítila nejistě, když jsem se občas vracela domů potmě, ale i to jsem zvládla. Na noc už jsem rozsvícená světla nenechávala. Dnes, po sedmi letech od té drsné příhody, jsem plně v pořádku.

Muž, který mě přepadl, nebyl nikdy dopaden a nenašly se ani moje věci, ale tomu jsem se vlastně ani nedivila. Jen občas, tak jednou za půl roku, se probudím ze špatného snu v záchvatu paniky. Ten naštěstí netrvá nikdy moc dlouho…

Iveta K. (61), Plzeň