Zjevení přízraku nemusí vždy znamenat nebezpečí. Často nám chce jen něco sdělit.

Poté, co se od nás definitivně odstěhovali jak syn, tak dcera, zůstali jsme s Václavem, mým manželem, sami ve velkém bytě. Bez dětí nám to tam připadalo už neútulné. Proto jsme se rozhodli byt prodat a koupit si menší.

Z utržených peněz nám pak zbylo i na to, abychom si pořídili malou chatu v Podkrkonoší. Tam jsme měli v úmyslu trávit většinu víkendů a později, v důchodovém věku, třeba i část roku.

Stál a ukazoval za sebe

Chata byla stará, ale dobře vybudovaná, zateplená a využitelná po celý rok. Už na první pohled jsme si ji s Václavem oblíbili. Netušila jsem ale, jaký děsivý zážitek nás tam bude čekat hned první víkend. Rozhodli jsme se tehdy prozkoumat okolí a vydali se na delší procházku.

Počasí tomu moc nepřálo, byl sice jarní den, ale zamračený s občasnými drobnými přeháňkami. V lese, kudy jsme kráčeli, jsem se cítila dost stísněně. Bylo tam šero a chvílemi mi to prostředí připadalo docela strašidelné. Těšila jsem se, jak si po návratu do chaty poprvé zatopíme v krbu.

Najednou se Václav zastavil. Tiše mi řekl, abych se nenápadně podívala doprava. Jakmile jsem to udělala, jen stěží jsem potlačila výkřik. Mezi stromy, asi sto metrů od nás, stál jakýsi muž.

Hleděl na nás a vypadal osaměle a smutně. Hned mě napadlo, že vidím nějakého ducha – aniž bych v tu chvíli tušila, jak je můj úsudek správný. Pár minut jsme tak stáli na místě.

Muž potom ukázal rukou kamsi za sebe a tím směrem začal ustupovat. Vypadalo to, že se nám snaží naznačit, abychom ho následovali. To už jsme si oba s manželem povšimli, že se spíše vznáší, než aby kráčel!

Šli jsme tam znovu

Zůstali jsme tam stát ještě delší dobu, ohromeni tím, co jsme právě viděli. Cestou zpátky do chaty jsme ten zážitek s Václavem rozebírali. Já jsem přiznala, že se bojím. Představovala jsem si, že se ten přízrak může v noci přiblížit až k naší chatě.

Když se mě ale manžel zeptal, jestli tedy chci odjet, odmítla jsem. V noci se mi pak spalo dobře a nic hrozného se mi nezdálo – určitě to bylo i díky novému prostředí a okolní přírodě.

Druhý den jsme se s Václavem vydali zpátky na ono místo, kde jsme přízrak spatřili.

Chtěli jsme se přesvědčit, zda tam po něm nezůstaly nějaké stopy. Václav byl přesvědčen, že to strašidlo není nebezpečné. Spíš to podle něho vypadalo, jako by nám chtělo něco sdělit. Také druhý den bylo pod mrakem. Vzhledem ke včerejšímu zážitku jsem se v lese cítila ještě více stísněně.

Místo, kde se nám přízrak zjevil, jsme našli celkem snadno, bylo to nedaleko jednoho lesního rozcestí. Čekali jsme asi dvacet minut, ale marně. Byli jsme už skoro na odchodu, když se zjevení ukázalo znovu.

Jeho chování bylo naprosto stejné jako den předtím. I já jsem se už přestala bát, a když mi Václav naznačil, že bychom měli přízrak následovat, vzala jsem ho za ruku a šli jsme.

Děsivé překvapení

Jak jsme se vzdalovali od lesní cesty, bylo čím dál větší šero. Přízrak muže byl stále před námi ve stejné vzdálenosti. Najednou zmizel. Nechápali jsme to. Chtěli jsme se vydat zpátky, ale muž se znovu objevil a vše se opakovalo.

Václav, který se zajímal o různé záhady, mi řekl, že na tom místě je patrně něco ukryto, možná i poklad. Jednalo se ale o něco mnohem hrůznějšího, v křoví jsme nalezli lidskou kostru. Na místo později přijela policie.

Ukázalo se, že šlo o místního psychicky nemocného muže, který před lety beze stopy zmizel. Jak zemřel, to zůstalo záhadou. Možná v lese zabloudil a zahynul vyčerpáním, na zločin to nevypadalo. Policistům jsme ale raději řekli, že jsme kostru objevili náhodou. Kdybychom jim líčili setkání s přízrakem, asi by na nás hleděli dost divně.

Zdena N., (62), Praha