Protože mé nadšení pro cestování doma nikdo nesdílí, musela jsem si sama najít parťačku pro výlety za hranice všedních dní.

Svého manžela miluji z celého srdce, ale abych byla upřímná, on je takový „domácí pecivál“, zatímco já bych zase naopak byla nejraději pořád někde v luftu.

A protože to doma kvůli tomu trochu zaskřípalo, domluvili jsme se s Tondou, že si najdu nějakou parťačku, která se mnou bude jezdit na výlety.

Ale protože se v mém okolí nikdo takový nevyskytoval,  přemýšlela jsem, kde bych kamarádku, která by se mnou chtěla cestovat, našla.

Vyvěsila jsem inzerát a čekala

Když jsem pak byla v našem městském sportovně-kulturním centru na cvičení, všimla jsem si, že tam visí nástěnka, kde jsou různé plakáty na akce, inzeráty a podobně.

Tak mě hned napadlo, že doma napíšeme na počítači inzerát, vytiskneme ho a já ho tam příště přilepím.

„Hledám kamarádku do nepohody, která by se mnou ráda podnikala výlety nejen v Čechách, ale také za hranice. Pokud jsi to ty, zavolej mi na toto telefonní číslo. Budu se těšit, Věrka,“ napsali jsme s Tondou do inzerátu, který jsem skutečně za týden vyvěsila.

Nepřestaly jsme se smát

Měsíc se mi nikdo neozýval, a já zatím jezdila na výlety sama. Chtěla jsem si ale naplánovat týden v Rakousku, ale samotná bych nejela, a tak mě to dost mrzelo. Pak se ale stal zázrak a zazvonil telefon, ze kterého se hned po úvodním pozdravu ozvalo:

„Ahoj, Věrko, tady Kamila ze cvičení na míčích. Pořád platí ta nabídka na výlety? Já nechápu, proč jsme se nikdy nedaly do řeči, ráda si s tebou někam vyrazím.“

Byla jsem naprosto nadšená, protože už na cvičení vypadala Kamila jako fajn ženská, se kterou bude legrace, což se také již brzy potvrdilo. Hned na první naší plánovací a seznamovací schůzce nad skleničkou vína jsme se snad ani nepřestaly smát.

Cestu po Rakousku jsem nám zkomplikovala

První cestu jsme si naplánovaly do mého vysněného Rakouska, a i když jsme si myslely, že všechno bude probíhat v pohodě, samozřejmě se vyskytlo i několik nepříjemností.

Tou největší bylo asi to, že jsem na túře po horách ztratila peněženku, a ze vteřiny na vteřinu jsem se tak ocitla bez peněz.

A to nás čekalo ještě pět dní a neměly jsme ani zaplacené všechno ubytování. Navrhla jsem proto Kamile, že mi manžel pošle k ní na účet nějaké peníze, které tam vybereme, abych nemusela jet domů.

Vím, že se na ni mohu spolehnout

Jenže Kamila neváhala ani vteřinu, a i když jsme se znaly jen chvíli, hned mi nabídla, ať to nekomplikujeme, ona mi půjčí, na co budu potřebovat, budeme to zapisovat a pak jí to vrátím.

V ten okamžik jsem zjistila, že jsem si nenašla jen super parťačku na cesty, ale také skvělou kamarádku do života, na kterou se budu moci za každých okolností spolehnout.

Od té doby sice už uplynula řada let, ale na našem přátelství s Kamilou se vůbec nic nezměnilo.

Věra U., 53 let, Tábor