Čas se někdy chová podivně. To, co se stane, můžeme spatřit předem.

Se svým přítelem jsem už dvacet let. Našla jsem si ho v pětačtyřiceti, když jsem se rozvedla. Martin měl jednu velkou zálibu: fotografování. Bralo ho to už od mládí a v době digitálních přístrojů nadále zůstával u klasického aparátu. Doma měl temnou komoru, kde si fotky vyvolával.

Položil mi zvláštní otázku

Dva měsíce poté, co jsme se seznámili, se stala zvláštní věc. Na jednom z našich četných výletů po vlastech českých mě Martin mnohokrát vyfotil, jak už měl ve zvyku. Když potom u sebe obrázky vyvolával, znepokojeně na mě z temné komory zavolal.

Řekl mi, že mi za chvíli předvede něco divného. V jeho hlase jsem cítila znepokojení a to se přeneslo i na mě. Byla jsem zároveň také zvědavá. Jakmile jsem mohla do komory vstoupit, zeptal se mě Martin, jestli jsem byla na onom výletě zraněná na čele.

Nechápala jsem jeho otázku, však jsme byli stále spolu, takže odpověď musel znát. Na fotografii, kterou mi ukázal, jsem ovšem měla skutečně na čele ošklivou tržnou ránu, ze které vytékala krev. Snímek očividně ukazoval něco, co se nikdy nestalo. Aby těch záhad nebylo málo, tak na původním negativu nic takového nebylo.

Nevíme, jak si to vysvětlit

Ani jeden z nás nevěděl, jak si tento tajemný úkaz vysvětlit. Mělo to další pokračování. Druhý den už byl ten vyvolaný obrázek v pořádku a po zranění na mojí hlavě nebyla ani stopa.

Martin si to vysvětloval tím, že se jednalo možná o nějaký chemický kaz na fotografickém papíru, který se na vzduchu sám spravil.

Na nadpřirozená vysvětlení ani jeden z nás nevěřil. Dva dny nato jsem ztratila rovnováhu na chodníku, když jsem špatně došlápla. Upadla jsem hlavou dopředu a zranila se na čele přesně v tom místě, které ukazovala fotografie!

Dodnes netuším, jak došlo k tomu, že se zranění objevilo předem na fotografii. Ani můj přítel pro to nenašel žádné vysvětlení…

Irena B. (61), Vsetín