Setkání s nadpřirozenými věcmi může mít nejprve obyčejnou podobu.

Před deseti lety jsem byla na zimním pobytu v Krkonoších. S manželem jsme si pronajali malý pokoj na jedné horské chatě. Kuchyň tam byla společná. Třetí den pobytu jsem přijela z lyžování do chaty dříve, abych připravila něco k jídlu. Když jsem byla v kuchyni, oslovil mě z chodby mužský hlas.

Mluvil o dávných časech

Domnívala jsem se, že se jedná o někoho z dalších hostů, kteří na chatě byli. Na otázku, jak se mi lyžovalo, jsem odpověděla, že skvěle. Dotyčného muže jsem neviděla, ale byla jsem zaneprázdněná vařením, takže jsem za ním na chodbu nešla. Hlas promlouval dál a říkal, jaké to dřív bylo všechno lepší.

Vyprávěl o dávných dobách, jako kdyby je sám zažil, přitom zněl docela mladě. Líčil mi, jaké to v Krkonoších bývalo v šedesátých letech. Pomyslela jsem si, že to nejspíš ví od svého otce nebo dědečka.

Jakmile jsem měla jídlo ohřáté, chtěla jsem vyjít na chodbu a podívat se, s kým jsem to mluvila. Muž ale rychle ukončil náš rozhovor, jen ještě dodal, abych správce chaty pozdravovala od Leoše. To jsem mu slíbila, ale už jsem nikoho na chodbě nespatřila. Nebylo mi moc jasné, kam a jak tak rychle ten člověk zmizel.

Správce tomu nechtěl věřit

Na ten rozhovor jsem si vzpomněla, až když jsem druhý den spatřila správce. Vyřídila jsem mu pozdrav od Leoše, tak, jak to ten hlas na chodbě chtěl. Správce se zatvářil polekaně. Zeptal se mě, jestli nejde o nějaký vtip. Chtěla jsem vědět, proč se ptá.

Odpověděl, že jsem během této zimy několikátým člověkem, který tento pozdrav vyřizuje. Kdysi měl kamaráda, který se jmenoval Leoš. Ten se ale koncem šedesátých let tragicky zabil při lyžování. V tu chvíli mi projel mráz po zádech.

Správce sice neuvěřil, že se nejedná o žádnou domluvenou hloupou legraci, ale mně došlo, že ten muž na chodbě byl nejspíš Leošův duch. Dodnes si myslím, že kdybych tehdy z kuchyně vyšla, nikoho bych nespatřila. A je mi z toho úzko, kdykoliv si na to vzpomenu!

Petra R. (56), Praha