Je jedno, kolik je člověku let, když celý život prožije ve stínu svého otce. Ještě horší ale je, když pak milující člověk odejde navždy a vy už nic nestihnete říci. Třeba jen, jak vám chybí.

Jmenuji se Marie, jsem jedináček a můj milý tatínek mě celý život vychovával jako kluka, kterého si vždy přál.

Byl voják z povolání, pilot helikoptéry MI-8, skvělý letec a řidič, ale také tvrdohlavý, cílevědomý táta, který chtěl, abych šla alespoň trochu v jeho šlépějích a byla pilotka nebo alespoň stevardka.

Bohužel se naše profesní vnímání mé kariéry v tomto bodě rozešlo, a tak se živím články o zvířatech, cestování a někdy i zajímavých lidech a jsem spokojená. Každý den jezdím do práce a z práce vlakem.

Dnes byl plný vlak a jediné místo bylo u staršího muže, který na první pohled vypadal docela zanedbaně.

Byl to opravdu klikař

Sedla jsem si naproti němu, a protože si potřeboval popovídat, probrali jsme počasí, cestu, vlaky, bydliště a skončili, jak jinak, u rodin. Pavel, jak se jmenoval, uměl velice poutavě vyprávět a mě zaujalo, že pracoval jako řídící letového provozu.

Ale opravdu mě dostalo, když začal povídat o jednom z pilotů, který platil za klikaře. Ten měl mít strážné anděly, kteří s ním měli spoustu práce. Při jednom letu narazil na hejno holubů. Bohužel, někteří ptáci to nepřežili, a co hůř, motor vynechal.

Kamarád byl ale takový machr, že okamžitě nahodil záložní motor a dokázal vymanévrovat přistání na pole, místo do zastavěné oblasti. Také ho za to pochvala neminula. Podruhé, kdy to bylo na hraně, se jednalo o přesun posádky.

Další a další příběhy

Kamarád si ale zapomněl čepici, a musel se pro ni vrátit. Když přiběhl, zjistil, že vrtulník odletěl. Bez něj. Pět minut po startu bohužel náhradní pilot nezvládl řízení a narazil do drátů vysokého napětí.

Čtyři mrtví a jeden těžce zraněný, to byla bilance tohoto tragického letu. Ovšem již zmíněný kamarád měl opět kliku.

Sedím a ani se nedokážu pohnout. „Je vám dobře?“ ptá se starostlivě. Kývnu a vypravím ze sebe: „To byl můj táta.“ Rozplakala jsem se osvobozujícím pláčem.

Vystoupili jsme spolu a já jako ve snách poslouchala další příběhy a pomalu jsem viděla svého tátu očima člověka, který si ho hluboce vážil.

Dokonce jsem se dozvěděla, že byl táta na mě pyšný, kolik historek o mně na věži věděli, kolik mých článků četli a jak byl táta rád, že má tak šikovnou, krásnou a chytrou dceru. V tu chvíli jsem konečně odpustila, sobě i tátovi, dokonce i celému vesmíru. Uvědomila jsem si svou hodnotu i to, že mě můj táta hluboce miloval.

Majka K., 57 let, Prachatice