Měla jsem hrůzu jen z jediné věci na světě. A byla jsem nucena jí čelit.

Odjakživa jsem měla panickou hrůzu z hadů. Ostatní zvířata, kterých se ženy obvykle bojí, jako třeba myši nebo pavouci, mi žádné trauma nezpůsobovala. Stačilo mi ale, abych hada viděla třeba jen v televizi a už mi běhal mráz po zádech.

Nevarovala mě včas

S mým strachem se pokoušeli něco dělat jak manžel, tak děti, ale bylo to marné. Nepomáhaly ani návštěvy zoologické zahrady nebo snaha dostat mě na výstavu hadů. K té mě ostatně nikdy nepřesvědčily.

Nevěděla jsem, že skutečnému hadovi budu muset jednou čelit v uzavřeném prostoru.

Stalo se to, když mě kolegyně v práci požádala, jestli bych jim nešla zalít květiny v době, kdy budou s partnerem na zahraniční dovolené. Souhlasila jsem. Kolegyně mě bohužel nevarovala před jednou věcí: že její partner doma chová hady.

Zjistila jsem to, až když jsem do bytu přišla – a ve chvíli, kdy bylo pozdě. Terária s plazy byla ukrytá v jiném pokoji, než byly kytky, které jsem měla zalít.

Jednomu z hadů se podařilo utéct a já ho spatřila až tehdy, kdy se objevil ve dveřích pokoje, kde jsem stála!

Můj křik byl naštěstí slyšet

Nejprve jsem nebyla strachem úplně ochromená a neschopná vydat ze sebe zvuk. Byla jsem v pasti, protože byt se nacházel v sedmém patře a neměl balkón. Mezi mnou a východem byl onen strašný had. Nevěděla jsem, co mám dělat, zdálo se, že ta situace nemá řešení.

Jediné, co mě napadlo, bylo otevřít okno a začít volat o pomoc. Měla jsem štěstí v neštěstí. Uslyšel mě soused o patro níž. Vysvětlila jsem mu, co se děje. Neprojevil sice dost odvahy, aby šel hada odstranit z cesty sám, ale zavolal na policii.

Ta přijela s odborníkem na hady. Plaz, který se naštěstí celou tu dobu skoro nehnul z místa, byl vrácen tam, kam patřil. Já mám do konce života historku na vyprávění, ale při vzpomínce na tu hrůzu mi ani dnes po letech není do smíchu.

Iveta K. (60), Praha