Dlouho nás držela při sobě společná péče o děti. Poté, co syn a dcera vyrostli, ukázalo se, jak na tom jsme.
Ohlédnu-li se na začátek svého nepodařeného manželství, musím říct, že mě Vojtěch neokouzlil na první pohled. Seznámili jsme se na jedné společenské akci, kam jsem tenkrát vyrazila s kamarádkou. Byla jsem víceméně zadaná.
Vojtěch nás oslovil a celý večer se s námi bavil. Kamarádka musela odejít dřív a tak jsem zůstala s novým známým sama. Navzájem jsme se dost zaujali. Skončilo to tím, že jsem se s tehdejším přítelem rozešla. Asi by k tomu došlo tak jako tak. Setkání s Vojtěchem to jen urychlilo.
Úspěch jsem mu nezáviděla
Mým snem bylo založit si rodinu a starat se o děti. Připadalo mi, že v pětadvaceti jsem už dost vybouřená a schopná se usadit. Vojtěchovi bylo o pět let víc. Ten věkový rozdíl se mi zdál ideální. Měli jsme spoustu společných zájmů, hlavně kulturních, ale bavil nás i sport.
Vojtěch pracoval jako právník a byl velmi úspěšný. Dařilo se mu. Já jsem si na svůj plat nemohla stěžovat, ale on bral třikrát víc než já. Jeho životní styl mě tenkrát okouzlil. Občas jsem si vedle něho připadala jako chudá příbuzná. Začali jsme spolu chodit.
Rok jsme si užívali života, potom mě Vojtěch stylově požádal o ruku v jedné drahé restauraci. Měl k tomu více důvodů: už jsem pod srdcem nosila našeho syna. Během mateřské dovolené jsem se pustila do podnikání a dařilo se mi.
Už jsem se nemusela cítit ve vztahu na druhé koleji. Později jsme si koupili vlastní byt – do té doby jsme žili v bytě, který nám půjčili manželovi rodiče poté, co se odstěhovali na venkov.
Zůstal jediný důvod
Mateřskou dovolenou jsem si zopakovala ještě s dcerou. Růžové brýle mezitím dost spadly, některé věci mi u Vojtěcha vadily. Byl tak trochu snob, rozhazoval velké peníze za zbytečnosti, které jsme ani nepotřebovali.
Netrápilo mě to kvůli těm částkám, spíš kvůli tomu životnímu stylu. V tomto směru rozmazloval i naše děti, až jsem se s ním kvůli tomu několikrát musela pohádat. Naštěstí Vojtěch nebyl agresivním typem, chtěl mít svůj klid, takže pokaždé ustoupil.
Náš vztah se dostal do zajetých kolejí, možná až příliš. Nebyla v něm už žádná vášeň. Žili jsme v podstatě jen pro hmotné věci a pro to, aby byli zajištěni syn a dcera. To byl smysl a hlavní důvod, proč jsme nadále spolu.
Už tehdy jsem občas přemýšlela, jaké by to bylo, kdybychom se rozvedli. Chyběl by mi manžel doopravdy? A já jemu? Po praktické stránce zřejmě ano, po té citové jsem si ani u jednoho z nás už dávno nebyla jistá.
Jeho nevěru bych neřešila
Čas strašně rychle utíkal, ani jsem si to pořádně neuvědomovala. Najednou byli ze syna a dcery středoškoláci a syn potom pokračoval i na vysoké. Nejprve se odstěhovala dcera, když si našla přítele. Syn se upsal jedné zahraniční firmě a zařídil si pracovní místo v cizině.
Velký byt osiřel, připadala jsem si v něm často sama – a to i tehdy, když byl Vojtěch doma. Prakticky jsme spolu nikdy nic nepodnikali. Nechodili jsme do divadla ani do kina.
Společnou dovolenou u moře jsme tak nějak vždycky přetrpěli, dnes bych ji označila jako „samotu ve dvou“.
Netoužili jsme po sobě, a kdyby si býval Vojtěch někoho našel, asi by mi to bylo jedno. Naše manželství bylo tak zoufale formální, jak jen může být. Nejlépe o tom vypovídá fakt, že na výročí svatby jsme zapomněli oba dva. Já jsem se pak vzpamatovala jako první.
Pochopila jsem, že už si nemáme co dát a navrhla jsem rozvod jako řešení. Vojtěch se nijak nebránil. Čistě rozumově a bez hádek jsme se dohodli na rozdělení společného majetku.
Při odchodu ze soudní síně, kde naše manželství skončilo, jsem necítila žádnou bolest nebo lítost.
Dnes žiji už léta s přítelem, se kterým je mi opravdu dobře. A mrzí mě, že jsme ho nepotkala dřív, třeba už tenkrát před setkáním s Vojtěchem…
Radka L. (61), Znojmo
