Nechápu, proč se lidé tolik na sebe zlobí. Asi je to tou hektickou dobou, že na sebe nemají čas a ještě si myslí, že nestíhají. Jsou pořád nervózní. A křičí.
Měla jsem štěstí, že jsem potkala skvělého chlapa. S Mirkem jsme se potkávali ve škole. Spíše jsme se míjeli. On byl tuctový kluk, já si sice také nepřipadla jako krasavice vedle holek ze třídy, ale on si mě nevšímal.
Dělala jsem na něj oči, ale nic. Pak jsme se potkali na zábavě ve fungl nově opravené sokolovně. První hasičský bál. Ten večer jsme se všem včas ztratili. Prostě jsme chtěli být najednou jenom spolu.
Porvali se jako koně
A když říkám, že jsme se ztratili včas, pak proto, že ta tancovačka skončila docela nepěkně. Rvačkou. Chlapi, kteří se na té zanedbané sokolovně dost nadřeli, aby ji dali zase do pucu, se zbláznili.
Porvali se jako koně. Předseda národního výboru s předsedou družstva. A další se ochotně přidali. Do toho se přidali ještě sportovci. Hasiči nezůstali pozadu. Zábava už přestala být zábavná.
Byla to úleva
Ti dva se do sebe naváželi, kdo že má větší zásluhu, že je sokolovna opravená. Vytahovali se jako malí kluci. Pak, už hodně opilí, si začali dobírat ženu toho druhého. Urážek padlo dost, facek ještě víc.
Už když jsme se tenkrát s Mirkem vytráceli vedlejším vchodem, bylo cítit v sále napětí.
Ulevilo se mi, že jsme byli venku a měli se jenom pro sebe. Kamarádka Věra tam zůstala a vyprávěla nám, jak to tam probíhalo.
Chlapi po sobě házeli židlemi, mlátili se uraženýma nohama od stolů, někdo v zápalu boje urazil pípu a rozpálené bojovníky skrápělo pivo.
Vyrazili jsme do světa
Sokolovnu pak zase na dlouho zavřeli. Nedalo se tam cvičit ani tancovat. Parkety byly vypouklé a někde chyběly úplně. Nic se nevyšetřovalo, zametlo se to pod koberec.
Každý z vesnice měl máslo na hlavě, tak se po vystřízlivění dohodli, že se zase pustí společně do oprav. Na zábavy se zase jezdilo do vedlejších vesnic. Jenomže nám už to bylo jedno. S Mirkem jsme zamířili do světa. I když to bylo jenom do města, cítili jsme jisté vzrušení.
Něco se děje, už jsme byli dospělí. Ten praštěný kluk si mě pořádně všiml a já už mu nedovolila, aby mě nechal jen tak odejít.
Sestřenice se všemu smála
Po střední už nás čekala vysoká. Mirek šel na techniku, já dělala ekonomku. A jak to šlo, pořád jsme byli spolu. Na koleje jsme nemuseli, Mirek bydlel u sestřenice Dany a nemusel ji ani moc přemlouvat, abych tam mohla bydlet s ním.
Dana byla taková střelená ženská. Museli jsme jí říkat Danuška. Pořád se všemu smála. Když jsme se s Mirkem vraceli ze školy, mrkala na nás očima s děsnými černými linkami a děsivě dlouhými řasami. „No jo, mládí,“ říkávala tajemně a kývala hlavou, že všemu rozumí.
A přitom nebyla o moc starší než my. Nechápala jsem, jak takové stvoření může dělat sekretářku ředitele velkého podniku. Tajemně se culila, když jsem se jí ptala, jak dokázala získat dekret na byt.
„Jo, jo,“ řekla jenom. A jen jednou jsem se jí zeptala, co v podniku. „Plníme plán,“ smála se. Danuška mě naučila se smát. Docela jsme si padly do oka.
Měla svůj plán
Pochopila jsem, že smích je obrana. Když se naučíte smát, hned jsou věci snesitelnější. Danuška nás jednou zase vytáhla v pátek ven. „Vy si trsnete, já nakoupím cigára, prostě si užijeme.“ A mrkala.
Pořád mrkala. Pak najednou zvážněla. „Musíte se vzít,“ řekla, „já už tady dlouho nebudu a ten byt bude váš. Jenom se musíte vzít. Už jsem všechno zařídila.“
Odjela na zájezd
Danuška i díky svým známostem si dokázala zařídit devizový příslib. To nebývalo jako dneska, kdy jdete do směnárny nebo banky a koupíte si cizí peníze.
Dostala díky jiným známostem šedý pas, který byl jenom pro Jugoslávii. „A co,“ mávala s ním, „hlavně že vypadnu.“ S Mirkem jsme se opravdu vzali.
Pár měsíců po svatbě se Danuška sbalila a odjela na svou vytouženou dovolenou. Už se nevrátila. Občas si píšeme a já vím, že se směje na celé kolo.
Renata K. (69), Praha