Nečekané věci nebývají v životě vždy příjemné. Někdy ale dojde k výjimce.

Ocitneme-li se v nějaké vážnější životní krizi, měli bychom si uvědomit, že na světě nikdy nejsme úplně sami. Vždy se může objevit nějaká podaná ruka.

Měla jsem všeho až po krk

S příchodem šedesátky jsem bilancovala svůj život a z posledních let jsem neměla moc dobré pocity. Předčasně jsem ovdověla, když můj manžel, starší o deset let, zemřel na infarkt. Měli jsme spolu dceru, ale ta bydlela s rodinou na druhém konci republiky.

Cítila jsem se často úplně sama. Občas mě ven vytáhly kamarádky z bývalého zaměstnání, ale nestávalo se to moc často. Mívala jsem dost černé myšlenky, které se ještě zhoršily poté, co jsem přišla o práci.

A než jsem se stačila poohlédnout po nějaké jiné, dostala jsem těžkou chřipku, která mě upoutala na lůžko.

Podepsalo se to na mé psychice. Přiznávám, že se mi vůbec nechtělo žít a říkala jsem si, že to možná ukončím dobrovolně. V duchu jsem si často představovala, jak se předávkuji prášky, usnu a budu mít po trápení a starostech.

Setkání mi dodalo energii

V den, kdy mi bylo opravdu špatně, se stalo něco nečekaného. Pošťák mi přinesl doporučený dopis. Bylo mi záhadou, kdo mi to píše. Jakmile jsem spatřila zpáteční adresu, vhrnuly se mi slzy do očí. Roman Dvořák byl kdysi mojí první velkou láskou.

Skutečně si na mě nyní po letech vzpomněl. Nebylo těžké mě najít, bydlela jsem stále v bytě, který jsem kdysi zdědila po rodičích. Neodvážil se rovnou přijet, proto nejprve napsal. Uvedl na sebe telefonní kontakt. Za týden jsme se setkali.

Vzpomínali jsme na dávné časy a vyprávěli si o svých životech. Nevznikl žádný obnovený románek, ale mně to dodalo potřebnou energii k dalšímu životu. Zůstali jsme s Romanem v přátelském kontaktu.

Sám možná dodnes neví, jak mi jeho návštěva tehdy pomohla. Od té doby už mám nadále chuť do života a ještě jsem ji neztratila – a to ani tehdy, když se mi nedaří.

Anna R. (64), Prostějov