Jak si dopřát dovolenou navíc? Stačí mít fajn šéfa se smyslem pro humor a k tomu odvážný nápad. Já měla obojí.

Ze zákona máme nárok na čtyři týdny dovolené. Ve firmách často mívají jako bonus týdnů pět. No a v té naší od jisté doby můžeme „vyhrát“ i šestý týden. Stačí porazit šéfa v šachách.

Můžu za to já. Na ty letní prázdniny před dvaceti lety nezapomenu. Ještě teď mi naskakuje husí kůže, když si vzpomenu, že stačilo málo, a zklamala bych celou rodinu.

Jedeme k moři. Poprvé…

Jsem tak trochu volnomyšlenkářka. Na tabulky, diáře a podobně mě neužije. Prostě bohém. Nejednou mi to zkomplikovalo život. A právě před dvaceti lety mě to málem dohnalo. Měli jsme s rodinou odletět na dovolenou do Řecka. Děti se strašně těšily, poprvé u moře, poprvé v letadle.

Bylo to poprvé, kdy jsme si mohli dovolit takhle společně vyrazit k moři. Do té doby jsme měli jiné výdaje, děti malé, přestavba domu, to vše spolklo nemalé finance. Teď jsme si konečně našetřili.

Pětiletá Anetka i o dva roky starší Honzík se nemohli dočkat, sami si rádoby balili kufr a i já už jsem měla nakoupené nové letní oblečení, plavky, sbalené opalovací krémy a knížky a s vidinou, jak s drinkem v ruce odpočívám na pláži, jsem se oddávala snění.

A nemám už žádnou dovolenou

Zbývalo jen vypsat si dovolenku a vyrazit. Jenomže ouha. V práci mi řekli, že mi žádná dovolená nezbývá. A už vůbec že není možné si ji domlouvat na poslední chvíli, copak prý nevím, že se dovolená „rozdává“ týdny dopředu? No nevím, tedy nemyslela jsem na to, to ta moje povaha.

Co teď? Ani jsem si neuvědomila, že jsem tolik dovolené vyčerpala. Odvážně jsem se odebrala za ředitelem a požádala ho o neplacené volno. Vysvětlila jsem mu naši situaci, ale on byl nekompromisní. „V žádném případě!“ rozhodl s tím, že nebudeme zavádět nová pravidla.

Zahrajeme si šachy

Bylo mi do breku. Vidina cachtání se ve vlnách se rozpývala společně s tím, jak se mi kalily oči slzami. Jak bych mohla zklamat děti, že se nikam nejede? Tolik peněz jsme dali za pobyt. Mám je poslat samotné s manželem? To by mi nikdy neodpustili. Tohle prostě nevzdám.

Osušila jsem oči a znovu jsem se vrátila k šéfovi do kanceláře. Je o něm známo, že je vášnivý šachista. A tak jsem se mu směle postavila a rozhodně prohlásila: „Zahrajeme si šachy. Když prohraju, budu týden pracovat zadarmo. Když vyhraju, pustíte mě na dovolenou.“

Je z toho zvyk

Nejdřív na mě koukal jako na blázna, pak mu koutky úst zacukaly a rozesmál se. „Platí!“ řekl pobaveně. A tak jsme se před zraky kolegů pustili do partie. Jaké bylo překvapení, když jsem nad naším nepřemožitelným šachistou zvítězila.

Nikdo totiž netušil, že jsem dlouhá léta hrála závodně. Nu, nakonec jsem odjela. Od té doby si svůj šestý týden pravidelně vyhrávám. A stále se tím bavíme při plánování dovolené.

Michaela K., 54 let, Plzeň