Na první pohled vypadal sousedovic pes Barny jako každý jiný německý ovčák. Byl přátelský, neublížil by ani mouše. Jakmile ale začal kňučet a zběsile štěkat, věděli jsme, že se do naší malé vesnice blíží neštěstí.

S manželem jsme se před pár lety přestěhovali z rušného velkoměsta do malé vesničky v Podkrkonoší. Oba už jsme měli své roky a jediné, po čem jsme toužili, byl klid.

Vždycky bylo naším snem pořídit si někde v horách malou chalupu, kolem které by byla krásná příroda a lesy, kam bychom mohli chodit na procházky a sbírat houby.

Před pěti lety nám konečně přišlo štěstí naproti a my objevili krásný pozemek se starým baráčkem, který byl na prodej. Museli jsme na něm nechat leccos opravit a upravit, ale vzhledem k tomu, že cena byla poměrně nízká, neváhali jsme ani chvilku a šli do toho.

„Alespoň si ho můžeme přetvořit k obrazu svému,“ říkal tehdy manžel.

Přiběhl a vrtěl ocasem

Všechno probíhalo jako po másle. Uplynul ani ne rok od koupě domu a my jsme se s manželem mohli přestěhovat. „Udělali jste dobře,“ chválil náš výběr syn, když nám pomáhal nosit krabice do domu.

„Je tu krásně. Klid, ticho a svěží vzduch.“ Zhluboka jsem se nadechla. Měl pravdu. Vzduch tu byl čerstvý, voněl jehličím a z nedalekého lesa se ozýval ptačí zpěv. Moji oázu klidu a rozjímání však náhle přerušil přibíhající pes.

Byl to německý ovčák. Vypadal úplně stejně jako pes Rex z rakouského kriminálního seriálu. Měl krásné hnědé a zvídavé oči, natahoval uši a přátelsky vrtěl ocasem. „Barny, ty jeden rošťáku,“ volal na něj páníček, asi padesátiletý muž.

„Omlouvám se,“ řekl, když přišel k brance. „Je hrozně zvědavý a vůbec neposlouchá.“ Podrbala jsem Barnyho za ušima. „To nic. My máme psy rádi,“ řekla jsem. „Já jsem Gábina a tohle je můj manžel Ruda,“ představila jsem se.

„Moc rád vás poznávám,“ napřáhl ke mně ruku. „Já jsem Standa. Bydlím támhle v tom zeleném domě,“ řekl a mávl rukou směrem na kopec.

Podivné chování

V malém městečku se mezi lidmi brzy rozneslo, že jsme se s manželem přistěhovali. Skoro každý den jsme na ulici potkávali lidi, kteří nám říkali:

„Vy jste ti noví, co?“ nebo „Vy jste ti, co bydlí v domku po staré Brožové?“ Pokaždé jsme přikývli, pousmáli se a představili se.

Sem tam se také stalo, že nám sousedé žijící v okolních domech přinesli domácí koláč nebo bábovku na uvítanou. To byla alespoň příležitost k tomu, abychom je pozvali dál, uvařili jim kafe a blíž se seznámili.

„Jak se vám tu líbí? Vypadá to, že jste se tu dobře zabydleli, co?“ zeptala se při jedné takové návštěvě paní Sabina, ženská přibližně v mém věku. Paní Sabina byla čerstvou vdovou.

Její děti bydlely v hlavním městě, a tak většinu času trávila tím, že obcházela kamarádky a klábosila s nimi nad kafíčkem.

Pokud jste chtěli vědět, co se ve vesnici děje, stačilo se zeptat Sabiny. „Příště mi musíš dát recept na ten švestkový koláč. Lepší jsem v životě nejedla.

A že už jsem jich spořádala stovky,“ usmála se a poplácala se po vystouplém bříšku, když jsme se před domkem loučily.

„Běží ti sem jedna chlupatá návštěva,“ řekla a zamávala mi na rozloučenou. Barny se u Sabiny zastavil. Jako vždycky zavrtěl ocasem a olízl jí ruku. Pak ale začal zničehonic hlasitě kňučet, poštěkávat a strkat do ní čumákem.

Takhle podivné chování jsem u něj ještě neviděla. „Barny,“ zavolala jsem na něj a přinesla mu k brance velkou morkovou kost, které miloval. Vůně masa byla silnější. Ještě jednou na Sabinu zaštěkal a pak přiběhl ke mně.

Červíček pochybností

Asi týden po této příhodě zasáhla naše městečko smutná zpráva. Sabina zemřela. Prý se jednalo o nehodu. Vylézala z vany, uklouzla a nešťastně se udeřila do hlavy. Když ji druhý den našli, bylo už pozdě.

Tehdy jsem si na Barnyho ještě nevzpomněla. To až o dva měsíce později, když zemřel, po srážce s náklaďákem, pošťák. Odcházel od nás, když Barny přiběhl a začal na něj štěkat a vrážet do něj čumákem, stejně jako tenkrát na Sabinu.

„Co s ním je?“ ptal se manžel. „Vždyť mu pošťák nikdy nevadil.“ Seděli jsme s manželem u večeře, ale já byla myšlenkami jinde. „Trápí tě něco?“ zeptal se starostlivě. Svěřila jsem se mu se svou domněnkou.

„Co myslíš? Je možné, aby ten pes věstil smrt?“ Manžel se zatvářil spíš pobaveně, než polekaně. „To byla jen souhra náhod,“ řekl a tím debatu na toto téma ukončil. O čtyři měsíce později však došlo k dalšímu úmrtí.

Tentokrát to byl místní hostinský, který zemřel na infarkt. Kdyby mi kamarádka Julča neřekla, že předtím viděla Barnyho, jak kolem něj chodí a podivně kňučí, ani bych na toho psa nepomyslela.

Předpověděl vlastní smrt?

„Co ty jedno psisko? Opravdu nosíš po vesnici smrt?“ hladila jsem Barnyho po huňatém kožichu a přemýšlela. Najednou se Barny zvedl. Olízl mi dlaň a odešel na příjezdovou cestu.

Sedl si a pak začal poštěkávat a slabě výt. „To ne,“ řekla jsem a vstala. Barny se však postavil a odběhl pryč. Uběhly asi tři dny a já si uvědomila, že jsem Barnyho po celou tu dobu neviděla. Že by s Rudou někam jeli? Nejeli.

Rudu jsem potkala další den v samoobsluze. Řekl mi, že Barny před dvěma dny ve spánku zemřel.

Gábina J. (63), Podkrkonoší