Bouračka, za kterou jsem nemohla, měla své strašidelné pokračování.

Za volantem jsem se cítila vždy jako doma. Měla jsem svůj vlastní vůz, manžel byl podnikatel, já jeho asistentka a vydělávali jsme celkem dost peněz. Jezdila jsem často na služební cesty za našimi klienty. Na silnici jsem se vždy snažila chovat maximálně ohleduplně.

Vadilo mi agresivní chování některých řidičů. Nikdy jsem nedostala pokutu za překročenou rychlost nebo jakýkoliv jiný dopravní přestupek. Člověk se ale může snažit sebevíc, nakonec se stejně najde někdo, kdo na druhé nebere ohledy.

Smrt na vlastní oči

Stalo se to před sedmi lety. Jela jsem tehdy po jedné menší okresní silnici. Proti sobě jsem náhle spatřila dramatickou situaci. Ze dvou aut to první začalo vůz za sebou vybržďovat.

Aby zabránil srážce, strhl řidič druhého auta volant do protisměru – přímo proti mně!

Vykřikla jsem zděšením a viděla, že je pozdě na to, abych na to reagovala. Došlo k čelnímu nárazu našich aut. Já jsem z toho díky airbagu vyvázla jen s pohmožděninami. Řidič druhého vozu ale nebyl připoutaný a to se mu stalo osudným. Ještě chvíli žil, zatímco policisté a záchranka byli na cestě.

Než ale přijeli, tak ten starší muž, který seděl za volantem, bohužel zemřel. Věděla jsem, že to není moje vina – a toho řidiče, který muže vybrzdil, bohužel nikdo nedopadl – ale velmi to mnou otřáslo.

Bylo to vlastně poprvé v životě, kdy jsem bezprostředně viděla někoho zemřít. A třebaže se jednalo o cizího člověka,

Měl tvář toho mrtvého muže!

Poslední chvíle života toho muže, jichž jsem byla svědkem, jsem nedokázala vymazat z hlavy. Delší dobu jsem se pak vyhýbala řízení auta, ale pracovní povinnosti mě donutily. Několikrát jsem projela také i místem, kde se ta nehoda stala.

Pokaždé mi přitom přejížděl mráz po těle. Jednou jsem se tudy vracela za sychravého zimního večera. Téměř v poslední chvíli jsem si všimla, že u kraje silnice stojí nějaká postava.

Domnívala jsem se, že je to stopař a protože opravdu hustě lilo, chtěla jsem udělat dobrý skutek.

Zastavila jsem a postava se vydala směrem k autu. Najednou jsem s hrůzou spatřila, že má tvář onoho muže, který tehdy zemřel při nehodě! Zmocnila se mě panika, rychle jsem šlápla na plyn, postavě jsem se vyhnula a ujížděla pryč.

Domů jsem přijela celá roztřesená. Řekla jsem o tom ihned manželovi. Ten se mě snažil uklidnit. Prohlásil, že jsem nejspíš měla pouze vidiny, protože se nějak projevilo trauma, které v sobě nosím.

Pomohla mi až rada z internetu

Nebylo to bohužel naposledy, kdy jsem spatřila přízrak onoho zemřelého muže. Začalo k tomu docházet i ve chvílích, kdy jsem neseděla v autě. Jednou jsem tu postavu spatřila i stát před naším domem.

Dodala jsem si tehdy odvahy a vykročila muži vstříc, ale než jsem k přízraku došla, tak se mi rozplynul před očima. Rozhodla jsem se, že vyhledám pomoc psychologa.

Kamarádka měla jednu známou, kam jsem se objednala, ale výsledek to nepřineslo – bylo mi řečeno, že jsem v pořádku.

Přízrak se zjevoval dál, mě to však už tolik neděsilo. Pak jsem se na internetu dočetla, že lidské duše se při odchodu z tohoto světa často upnou na posledního člověka, který byl svědkem jejich smrti. Klid prý naleznou, když se za ně v kostele pomodlíme.

To mi připadalo logické. Zařídila jsem se podle tedy podle oné esoterické rady a skutečně to pomohlo. Přízrak se pak už objevoval jen zřídka, a nakonec už vůbec. Já si ale na ty chvíle vždycky vzpomenu, když projíždím místem, kde ten muž přišel o život. Tak nějak podvědomě přitom vždy čekám, že jeho přízrak se objeví znovu.

Věra T., (57), Brno