Pokud nám hrozí vážné nebezpečí, dobré síly nám mohou poslat poselství, které plně oceníme až se zpětnou platností.

Četla jsem v minulosti hodně článků na téma, jak nás naše sny umí varovat před různými hrozbami. Ne vždy si je pamatujeme nebo správně vykládáme. Pokud se jedná o skutečně vážné nebezpečí, umí být sdělení ve snu obzvlášť intenzivní. Poznala jsem to před časem sama na sobě.

Tentokrát jsme měli jet vlakem

Před rokem 1989 jsem pracovala v zahraničním obchodě a po změně režimu jsem tuto zkušenost zúročila v podnikání. Založila jsem si malou obchodní firmu, ve které byli mými spolupodílníky manžel a bratr. Měla jsem spoustu kontaktů hlavně v Německu a v Holandsku.

Dařilo se nám a vydělávali jsme dost peněz. Do ciziny jsme většinou jezdili autem, občas jsme ale udělali změnu a cestovali vlakem nebo autobusem. Nebylo to z úsporných důvodů, prostě jsme si jen zpestřovali život. Připadalo mi to v jistém směru i pohodlnější a bezpečnější než jízda autem.

Dva roky před začátkem nového tisíciletí jsme měli naplánovanou cestu na začátek června. Její součástí bylo několik obchodních jednání jak v Německu, tak i v Holandsku. Zamluvili jsme si mimo jiné jízdenky na expres do Hamburku. Nastoupit na vlak jsme měli v Mnichově, kde naše obchodní jednání začínala.

Shodli jsme se, že vše odložíme

Spali jsme v jednom mnichovském hotelu, když jsem se uprostřed noci probudila. Náš vlak měl vyjíždět hodně brzy ráno, takže jsme šli spát brzy. Přičítala jsem to probuzení právě posunutému režimu, jenže pak jsem si uvědomila, že se mi zdálo něco strašného.

V tom snu jsme stáli s manželem pod mostem, který se na nás náhle začal řítit. Nedalo se nijak uniknout, věděli jsme, že zemřeme a do poslední chvíle jsme se drželi za ruce. Jakmile jsem si ten sen plně uvědomila, začala jsem nekontrolovaně brečet.

Manžel se rovněž vzbudil a ptal se mě, co se děje. Nikdy jsme před sebou neměli žádné tajnosti, takže jsem mu všechno řekla, bez obav, že by mě považoval za přecitlivělou nebo bláznivou.

Chvíli jsme si o tom povídali a potom manžel řekl, že to možná mělo být nějaké varování.

Navrhl, abychom svá jednání o den odložili a ještě si v Mnichově odpočinuli. Už den předtím stejně reptal, že jsme nemuseli tak brzy ráno vstávat. Domluvili jsme se tedy, že uděláme v našich plánech opravdu časový posun a tím ranním vlakem nepojedeme. Bylo to nejšťastnější rozhodnutí v našem životě.

Šokující zprávy v televizi

Čas probuzení jsme na budíku zrušili a v klidu spali až do osmi hodin. Pak jsme si šli dát snídani do hotelové restaurace. Vyšli jsme si na procházku po městě. Ještě před polednem se stalo něco, z čeho mi dodnes běhá mráz po zádech.

Viděli jsme v obchodě s elektronikou, jak se u puštěného televizního zpravodajství shromažďují lidé. Tvářili se vzrušeně a vyděšeně. Šli jsme se podívat, co se děje. Záběry na obrazovce byly příšerné. Ukazovaly tragédii vlaku, který vykolejil a narazil do mostu.

Oběti se počítaly na desítky. Uvědomila jsem si, že to byl právě ten vlak, kterým jsme ráno měli cestovat. Můj sen se zříceným mostem tak dostal nový, konkrétní a děsivý význam. V té prodejně jsem se málem zhroutila, i manžel byl celý bledý a bylo mu nevolno.

Vrátili jsme se do hotelu, kde jsme si předtím prodloužili pobyt o jeden den. Po zbytek toho dne jsme ale sledovali zprávy v televizi a s hrůzou jsme si představovali, jak mohl náš život rovněž skončit na místě oné velké tragédie.

Dodnes nevím, který anděl strážný mi ten sen seslal, ale jsem za to vyšším silám vděčná. A pokud by se mi podobný varovný sen zdál v nějaké podobě znovu, nikdy ho nebudu podceňovat. Vždyť jsem mohla být už více než dvacet let mrtvá!

Martina M., (69), Praha