Máma je máma. I když jsme měly komplikované vztahy a řadu let jsme se nestýkaly, nakonec nás sblížil můj násilnický manžel.
Vdávala jsem se velmi mladá. Sotva jsem oslavila osmnáctiny, už jsem se oblékla do bílého. Byl to docela dramatický úprk z rodiny. S odstupem času vidím, jak hloupá jsem byla. Jedinou omluvou snad může být moje mládí.
Chci studovat práva
Vyrůstala jsem jako jedináček. A tak jsem si užívala veškerá privilegia. Ano, přiznávám, byla jsem trochu rozmazlená. Oproti spolužákům jsem měla všeho dost, pěkné oblečení, hračky i zahraniční dovolené. Ve škole mi to také šlo.
Bylo jasné, že vystuduji gymnázium a pak půjdu na vysokou školu. Mým snem byla práva. Tedy nejen mým, ale i snem mých rodičů. Všechno bylo tak nějak přirozeně nalinkované a já jsem si za tím cílevědomě šla.
Zamilovala jsem se
Vše plynulo harmonicky až do maturitního ročníku. Tehdy jsem se zamilovala. Bylo léto, když jsem poznala Petra. Imponoval mi svou mužností, však byl o patnáct let starší. Rodiče mi vztah rozmlouvali. Vadil jim nejen rozdílný věk, ale i Petrova povaha.
Zatímco já jsem všechno viděla v růžových brýlích, zahalená oblakem lásky, oni vnímali realitu. „Manipuluje tebou, copak to nevidíš?“ říkala mi často máma. Neviděla jsem. „Není ti divné, že je dvakrát rozvedený?“ varoval mě otec. Nebylo. Jak moc jsem se mýlila.
Rodiče na svatbě nebyli
Nakonec jsem se hned po maturitě, ačkoli přijatá na vytoužená práva, rozhodla vzdát studií, vdát se a odejít s Petrem na druhý konec republiky. Tak moc mě zmanipuloval, že jsem se rozhádala se svými nejbližšími a šla za ním.
Svatbu jsme měli skromnou. Jen my dva a svědci. Už tehdy mi mělo být divné, že odmítl pozvat vlastní rodiče. Argumentoval tím, že když je tam nemohu mít já, tak tam nebudou ani jeho.
Považovala jsem to za úžasné láskyplné gesto a netušila jsem, že s nimi není v kontaktu. Zavrhli ho poté, co se projevil jako drsný agresor, což byl pravý důvod jeho předchozích rozvodů.
Skončila jsem v azylovém domě
Já to však tehdy netušila a vrhla se do manželství po hlavě. Vše klapalo, dokud jsem byla poslušná holčička. Za rok se ze mě stala máma. Narodil se nám Honzík. A tehdy se u něj začaly projevovat první známky agrese.
Později se situace zhoršila, tu a tam padla nějaká facka, ponižování a po narození dcery už se vztah vyhrotil. Snažila jsem se udržet rodinu kvůli dětem, ale už to dál nešlo. Sbalila jsem se i s dětmi a utekla. Skončili jsme v azylovém domě.
Rozvod probíhal na dálku. Prakticky nic jsem neměla. Nikdy jsem nepracovala, živil nás muž, na něm jsem byla zcela závislá. V kontaktu jsem byla jen s kamarádkou Aničkou, které patří neskutečný dík za to, že mi vrátila mámu.
Za mými zády se s ní zkontaktovala, vylíčila jí, co se mi stalo, a máma po patnácti letech, kdy jsme se neviděly, neváhala. Jaké bylo mé překvapení, když mi zaklepala na dveře. Nemohla jsem uvěřit, koho vidím.
Co vám budu povídat. Brečely jsme obě snad dva dny. Bylo to tak vřelé. Děti se ptaly, co je to za paní. Dnes se smějeme, že ta paní je nyní jejich milovanou babičkou. A my dvě, já a máma, se snažíme dohnat, co jsme za ta léta zanedbaly.
Anežka R., 38 let, Olomouc
