Pod podlahou starého domu jsme hledali schované poklady. Narazili jsme na lidskou lebku. Vzápětí se na nás vrhl mlžný cár.

S kamarády jsme ve starém opuštěném domě v Sudetech prolezli snad všechno. Nejvíce spadeno jsme měli na obrovskou místnost s pobořeným krbem v prvním patře, v němž byla díra. Lákala nás a provokovala k tomu ji zkoumat.

Spustili jsme se pod podlahu, a tam se dalo jen plazit. Vždycky jsme našli něco, co stálo za to! Kromě nejrůznějších starých německých novin a časopisů, několik starodávným mincí, nůž s perleťovou rukojetí, divadelní kukátko a tabatěrku. A staré dřevěné hračky.

Patřilo to nejspíš Němcům, kteří zde žili a po válce museli pohraničí opustit. Odvážili jsme se dál Jednou jsme se zase takto plazili – já a dva spolužáci – po břiše a byli špinaví od hlavy až k patě do míst, kde jsme ještě nikdy nebyli.

Vyzbrojeni baterkami a taškou, kam jsme vkládali vše, co nás zaujalo. Najednou ale nastalo hrobové ticho. Baterky spolužáků se přestaly hýbat. „Máte něco?“ zeptala jsem se. „Jo!“ V hlasech jsem vycítila hrůzu.

Namířila jsem baterku.

V koutě napůl seděla a napůl ležela kostra – spíše její část. Lebka se na nás upřeně dívala, tu podpíralo několik žeber, a nedaleko trčela část nohy. Světlo baterek, které na torzo lidského těla dopadalo, vytvářelo zvláštní optický klam.

Jako by v důlcích byly živé oči, které se na nás upřeně dívaly. Kamarádi se začali sunout vzad. V tu chvíli spadla lebce čelist, jako by se nám vysmála, a začala se pomalu sunout za námi. Čím rychleji jsme couvali, tím nabírala i ona na rychlosti.

Nevím, co to bylo, možná nějaké staré papíry, které tam všude byly, že se ta kostra plazila, ale na nás to v danou chvíli, na takovém místě, v šeru a na břiše udělalo velký dojem. Chtělo se nám křičet hrůzou.

Nedalo se utíkat.

Vždycky může být hůř „Stůjte a nehýbejte se!“ přikázala jsem. Nezbylo, než doufat, že se kostlivec přestane za námi sunout. Zastavili jsme se a on taky.

A tak jsme v leže pod podlahou mezi starými novinami z dob Rakouska-Uherska polohlasem diskutovali, co s kostrou v závěsu. Ta prostě ležela a vytrvale civěla do světla baterek. Jakmile jsme se ale pohnuli, vydala se za námi. Bylo třeba ji od sebe odstrčit.

Kdo to ale udělá? Kdo se k ní připlazí na dosah a dotkne se jí? Vypadala výhrůžně. Nakonec se obětoval spolužák. Začal se přesouvat, aby lebku odkopl.

Podařilo se!

Lebka odletěla a zbytek kostry, který byl k ní připoután, se rozpadl na několik kusů. Rychle jsme se začali sunout k východu. Už jsme byli téměř venku, když se přes nás převalila divná hmota.

Zalehla naše těla, chvíli se na nás povalovala a pak zamířila do jiné části temného prostoru. Ve světle baterky to vypadalo jako cár mlhy, který měl velikost dospělého člověka a zdálo se, že to má dokonce nějaké končetiny.

Cítila jsem chlad a špatně se mi dýchalo. Rychle jsme se vysoukali ven a vyběhli z děsivého pokoje. Až venku jsme si vylíčili vzájemně své dojmy a pocity. Točila se nám hlava a cítili jsme se unavení.

S čím jsme se tam pod podlahou střetli, se nejspíš nikdy nedozvím. Každopádně kontakt s tím byl vysoce nebezpečný.

Šárka. (51), Rumburk.