Věřím tomu, že ve chvílích ohrožení našeho života se o nás postarají nadpřirozené bytosti. Sama jsem to zažila!

Přihodilo se mi to před časem jedné říjnové noci. Byla jsem tehdy na návštěvě u kamarádky a zdržela jsem se déle, než jsem chtěla. Poslední autobus k nám do vesnice mi ujel doslova před nosem. Myslela jsem si, že zavolám tedy manželovi, ať pro mě přijede.

Zákon schválnosti ale zapracoval a já zjistila, že mám vybitou baterii u mobilu. Zpátky ke kamarádce jsem se vracet nechtěla, bylo by mi to trapné. Jedinou možností byl ještě jeden spoj, který ale zastavoval na rozcestí, dva kilometry od vesnice. Znamenalo to, že mě čeká cesta temným lesem.

Zvíře to nebylo!

Měla jsem celkem vždy pro strach uděláno. Proto jsem si říkala, že putování tmou v nevlídné a mlhavé podzimní noci vlastně nic není. Z autobusu jsem vystoupila jako jediná, takže padla poslední možnost, že by mě někdo doprovodil.

Do vesnice se dalo jít i po silnici, ovšem to by znamenalo dvojnásobnou vzdálenost. A pocit bezpečí by byl asi zhruba stejný… Přes les to byla zkratka, kterou jsem dobře znala za světla. Jakmile jsem se ocitla mezi stromy, zmocnila se mě tíseň.

Řídila jsem se spíš svojí intuicí, protože nebylo opravdu na krok vidět. Najednou se mi zastavil dech – zaslechla jsem totiž nějaké kroky. Uklidňovala jsem se, že je to třeba srnka nebo jiné lesní zvíře.

Pro jistotu jsem ale zrychlila chůzi. Vzápětí jsem skoro vyjekla hrůzou. Hlasité mužské zakašlání, které se ozvalo, bylo jasným znamením, že v lese je další člověk.

Světlo z protisměru

Slyšela jsem, jak se kroky přibližují směrem ke mně. Rozběhla jsem se tak, jak to ve tmě šlo. Za sebou jsem slyšela dupot a praskání větviček. Bylo jasné, že neznámý muž běží za mnou.

Málem jsem začala volat o pomoc, ale jednak mi bylo jasné, že bych se nedovolala a také jsem nechtěla tomu muži prozradit, kde přesně jsem. Zdálo se, že se neustále přibližuje. Srdce mi prudce bušilo a přes chladné počasí jsem se potila hrůzou.

Ve chvíli, kdy jsem se cítila nejhůř, jsem před sebou uviděla modré světlo. Polekala jsem se, protože jsem si ho dala do spojitosti se svým pronásledovatelem. Uvědomila jsem si však, že svítí z protisměru.

Kývalo se, přibližovalo a vzdalovalo. Pochopila jsem, že mi vlastně ukazuje cestu. Vydala jsem se tedy směrem, kterým mě světlo vedlo. Po chvíli jsem se dostala do hodně hustého porostu. Tam světlo zhaslo. Přikrčila jsem se a čekala, co bude.

Byla jsem opravdu v nebezpečí

Kroky neznámého muže se přiblížily a pak se zastavily u porostu, kde jsem byla schovaná. Jasně jsem slyšela, jak ten vetřelec ztěžka dýchá. Stál tam strašně dlouho. Potom se jeho kroky začaly vzdalovat. Já jsem ale ještě dlouho zůstala v úkrytu, kam mě to modré světlo zavedlo.

Teprve když jsem měla pocit, že v okolí už skutečně nikdo není, vylezla jsem ven. Tehdy se znovu objevilo modré světlo a vedlo mě bezpečně až na kraj lesa. Do vesnice a domů už jsem se dostala v pořádku. Oddechla jsem si nejen já, ale i můj muž, který už měl vážné obavy.

Vylíčila jsem mu všechno, co jsem prožila. Moc mi nevěřil a přikládal to mojí fantazii. Následující den jsme se ale dozvěděli, že nedaleko od vesnice byl dopaden uprchlý vězeň. Bylo mi ihned jasné, že právě on mě v noci v lese pronásledoval.

To tajemné světlo, které mě v dramatické situaci zachránilo, patřilo podle mě nějaké hodné lesní víle. To je alespoň názor lidí, kteří se zajímají o nadpřirozené jevy a kterým jsem o svém děsivém nočním dobrodružství vyprávěla.

Věřím tomu, že ve chvílích ohrožení našeho života se o nás postarají nadpřirozené bytosti. Sama jsem to zažila!

Přihodilo se mi to před časem jedné říjnové noci. Byla jsem tehdy na návštěvě u kamarádky a zdržela jsem se déle, než jsem chtěla. Poslední autobus k nám do vesnice mi ujel doslova před nosem. Myslela jsem si, že zavolám tedy manželovi, ať pro mě přijede.

Zákon schválnosti ale zapracoval a já zjistila, že mám vybitou baterii u mobilu. Zpátky ke kamarádce jsem se vracet nechtěla, bylo by mi to trapné. Jedinou možností byl ještě jeden spoj, který ale zastavoval na rozcestí, dva kilometry od vesnice. Znamenalo to, že mě čeká cesta temným lesem.

Zvíře to nebylo!

Měla jsem celkem vždy pro strach uděláno. Proto jsem si říkala, že putování tmou v nevlídné a mlhavé podzimní noci vlastně nic není. Z autobusu jsem vystoupila jako jediná, takže padla poslední možnost, že by mě někdo doprovodil.

Do vesnice se dalo jít i po silnici, ovšem to by znamenalo dvojnásobnou vzdálenost. A pocit bezpečí by byl asi zhruba stejný… Přes les to byla zkratka, kterou jsem dobře znala za světla. Jakmile jsem se ocitla mezi stromy, zmocnila se mě tíseň. Řídila jsem se spíš svojí intuicí, protože nebylo opravdu na krok vidět.

Najednou se mi zastavil dech – zaslechla jsem totiž nějaké kroky. Uklidňovala jsem se, že je to třeba srnka nebo jiné lesní zvíře. Pro jistotu jsem ale zrychlila chůzi. Vzápětí jsem skoro vyjekla hrůzou.

Hlasité mužské zakašlání, které se ozvalo, bylo jasným znamením, že v lese je další člověk.

Světlo z protisměru

Slyšela jsem, jak se kroky přibližují směrem ke mně. Rozběhla jsem se tak, jak to ve tmě šlo. Za sebou jsem slyšela dupot a praskání větviček. Bylo jasné, že neznámý muž běží za mnou.

Málem jsem začala volat o pomoc, ale jednak mi bylo jasné, že bych se nedovolala a také jsem nechtěla tomu muži prozradit, kde přesně jsem.

Zdálo se, že se neustále přibližuje. Srdce mi prudce bušilo a přes chladné počasí jsem se potila hrůzou. Ve chvíli, kdy jsem se cítila nejhůř, jsem před sebou uviděla modré světlo.

Polekala jsem se, protože jsem si ho dala do spojitosti se svým pronásledovatelem.

Uvědomila jsem si však, že svítí z protisměru. Kývalo se, přibližovalo a vzdalovalo. Pochopila jsem, že mi vlastně ukazuje cestu. Vydala jsem se tedy směrem, kterým mě světlo vedlo. Po chvíli jsem se dostala do hodně hustého porostu. Tam světlo zhaslo. Přikrčila jsem se a čekala, co bude.

Byla jsem opravdu v nebezpečí

Kroky neznámého muže se přiblížily a pak se zastavily u porostu, kde jsem byla schovaná. Jasně jsem slyšela, jak ten vetřelec ztěžka dýchá. Stál tam strašně dlouho. Potom se jeho kroky začaly vzdalovat. Já jsem ale ještě dlouho zůstala v úkrytu, kam mě to modré světlo zavedlo.

Teprve když jsem měla pocit, že v okolí už skutečně nikdo není, vylezla jsem ven. Tehdy se znovu objevilo modré světlo a vedlo mě bezpečně až na kraj lesa. Do vesnice a domů už jsem se dostala v pořádku. Oddechla jsem si nejen já, ale i můj muž, který už měl vážné obavy.

Vylíčila jsem mu všechno, co jsem prožila. Moc mi nevěřil a přikládal to mojí fantazii. Následující den jsme se ale dozvěděli, že nedaleko od vesnice byl dopaden uprchlý vězeň. Bylo mi ihned jasné, že právě on mě v noci v lese pronásledoval.

To tajemné světlo, které mě v dramatické situaci zachránilo, patřilo podle mě nějaké hodné lesní víle. To je alespoň názor lidí, kteří se zajímají o nadpřirozené jevy a kterým jsem o svém děsivém nočním dobrodružství vyprávěla.

Veronika D., (60), Karlovarsko