Nedávno jsme s manželem oslavili rubínovou svatbu, tedy čtyřicet let spolu. Před pětadvaceti lety bylo ale naše manželství v ohrožení.

V mládí jsem si svoji budoucí rodinu představovala vždy jako oázu klidu a pohody. Byla to samozřejmě naivní představa, protože i v tom nejúžasnějším vztahu existují krize, hádky a chuť všechno rozbít a odejít.

Když jsem poznala Lukáše, svého budoucího manžela, domnívala jsem se, že právě s ním ta moje iluze půjde naplnit. A průběh prvních let tomu nijak neodporoval.

Z výhrůžky se stala realita

Krize přišla po patnácti letech vztahu a dostavila se nenápadně a plíživě. Finanční problémy, rozdílné názory na výchovu dětí, hádky, které svoji silou překvapily nás samotné.

Dlouho jsem si nechtěla připustit, že by náš vztah nakonec mohl definitivně zkrachovat.

Lukáš byl té myšlence blíže mnohem dřív než já. Nejprve mi rozvodem jen vyhrožoval. Vždycky jsme se pak usmířili, z mého popudu. Potom už ani moje dobrá vůle nestačila, nebo spíš se stačila rozplývat.

Také já jsem si začala říkat, jestli má opravdu smysl dál pokračovat a zda by rozluka nepřinesla klid nám dvěma i synovi s dcerkou.

Oproti mým původním ideálům to byly kacířské myšlenky, jenže ta naivita mládí byla už dávno pryč a já se na věci a na lidi dívala realisticky.

Brzy bylo ještě hůř. Začali jsme spolu vysloveně bojovat, jako bychom chtěli jeden druhého přimět nátlakem k finálnímu rozhodnutí.

Po jedné půlhodinové hádce, při které jsme už ani nebrali ohled na to, zda nás slyší děti – a ony slyšely – jsem se rozhodla sepsat žádost o rozvod.

Zatím jen nanečisto a s tím, že ji podám v případě dalších hádek. Jenže psané slovo je psané slovo. Lukáš se toho chytil a sepsal to ze své strany. Oba jsme se navzájem ujistili, že to „zítra určitě podáme“. A můj manžel tak nakonec opravdu učinil.

Řekl to dětem

Patnáct let manželství už nemělo pokračovat rokem šestnáctým. Třináctiletý syn a jedenáctiletá dcera se měli zařadit k mnoha dětem, které žijí v rozvrácených rodinách. Nelitovala jsem sebe, ale hlavně právě děti.

Chtěla jsem se vyhnout tomu, aby trpěly víc, než je třeba. Nechtěla jsem je do našich rozvodových sporů zatahovat, ale Lukáš to udělal za mě. Seznámil je se situací dřív, než jsme se domluvili a způsobem, který nebyl zrovna ohleduplný.

Pro děti to znamenalo šok, pro mě také. Netušila jsem, že je manžel schopen něčeho takového. Zaútočila jsem na něj. Vyčítala jsem mu, že je to vůči dětem nefér. Oni přece nemůžou za to, že my dva si spolu vyřizujeme účty.

Lukáš mi vyčetl, že mluvím o dětech a stejně myslím hlavně na sebe. Podle něho bylo lépe, když syn a dcera věděli, co je čeká. Odpověděla jsem mu na to, že je čeká to, co jsme jim my dva sami připravili.

Vyčítala jsem nám oběma, že jsme nezvládli být dobrými rodiči. Schválně jsem mluvila v množném čísle, protože jsem tím přiznávala i svoji část viny.

Překvapení na nočním stolku

Situace se pak trochu uklidnila. Chodili jsme kolem sebe s Lukášem jako dva bojovníci na válečné stezce. Nějak jsem vnímala, že moje slova o neschopnosti rodičovství ťala do živého – v tom dobrém slova smyslu. Děti se mě vyptávaly, co bude a jestli táta skutečně odejde.

Já jsem jim říkala, ať se nebojí, že si to možná rozmyslí – a tak nějak jsem tomu věřila. Přece se jen tak nedá zahodit více než dvanáct let společného života. Moje taktika se ukázala jako správná.

Jednoho dne jsem na svém nočním stolku našla roztrhané papíry – Lukášovu žádost o rozvod.

A co víc, byly zatíženy květinami a doplněny smířlivým vzkazem. Rozbrečela jsem se tehdy štěstím. Když jsme se potom s Lukášem znovu viděli, stačil nám jediný pohled, abychom věděli, že krize je za námi. A od té doby, věřte nebo ne, se už nikdy nic takového neopakovalo.

Dana M. (62), Vsetín