Po bolestivém rozchodu s Milanem mi zůstal jen pes Barnabáš. Právě díky němu mi do života vstoupil nový muž.
S Milanem jsme spolu byli tři roky, když mě konečně přemluvil, abychom si společně pořídili psa. Ne že bych zvířata neměla ráda, měla, ale protože jsme oba byli pracovně velmi vytížení, nepovažovala jsem koupi zvířete za nejrozumnější nápad.
Nakonec jsem ale přece jen „vyměkla“ a chlupatého kamaráda jsme si jeli koupit. Vybrali jsme štěně zlatého retrívra a dali mu jméno Barnabáš.
Našel si bokovku
V téhle trojici jsme krásně žili dva roky. Pak ale Milan přišel o práci a všechno se změnilo. Většinu času trávil doma v teplácích, věčně přilepený k počítači. Naivně jsem si myslela, že si hledá nové zaměstnání, protože mi to tvrdil.
Pak jsem ale náhodou v historii prohlížení zjistila, že opakovaně chodí na stránky jedné internetové seznamky. Když jsem se ho zeptala, zda si tam našel bokovku, ani se nesnažil zapírat.
Protože jsem si něčím podobným v minulosti už prošla, okamžitě jsem mu dala sbohem. Pár dní nato si Milan sbalil své věci a odstěhoval se. A Barnabáš? Pes, po kterém tak dlouho toužil? Na toho si při odchodu ani nevzpomněl.
Zmizel kdesi v lese
Barnabáš byl z Milanovy nepřítomnosti celý skleslý. Pořád chodil po bytě a hledal ho v každé místnosti. Když přišel víkend, rozhodla jsem se, že ho vezmu na pořádnou procházku do nedalekého lesíka, kam jsme často chodili.
Jakmile jsme se ocitli na lesní pěšině, pustila jsem ho z vodítka. Běhal kolem mě a nosil mi klacky, abych mu je házela. Pak se ale nějakou dobu neukázal. Myslela jsem si, že někde něco očichává. Protože nikdy předtím neutekl, nedělala jsem si starosti.
Když pak ale ani na opakované zavolání nepřiběhl, začala mě přemáhat panika. Hledala jsem ho a volala asi hodinu, ale marně. Hned, jak jsem přiběhla domů, začala jsem obvolávat útulky. V žádném nebyl.
Pustila jsem se tedy do tvorby letáků s Barnabášovou fotkou, finanční odměnou pro nálezce a mým telefonním číslem. Ještě týž večer jsem nechala letáky vytisknout a nalepila jsem je na sloupy, stromy a zastávky. Druhý den časně ráno mi zadrnčel telefon.
„Prosím?“ Na druhém konci se ozval mužský hlas. „Dobrý den. Omlouvám se, že volám tak brzy, ale nejspíš jsem našel vašeho psa. Má známku s číslem 6524?“ Vykřikla jsem radostí. „Ano, ano. To je Barnabáš. Kde bydlíte? Jste doma?
Mohu si pro něj okamžitě přijet?“ Nálezce řekl, že ano a nadiktoval mi svou adresu. Celá natěšená jsem se pro Barnabáše rozjela.
Nový páníček
„Stojím dole před domem,“ řekla jsem do telefonu. „Otevřu vám,“ odpověděl a vzápětí nato se ozval bzučák. „Je to třetí patro,“ dodal ještě do interkomu. Schody nahoru jsem brala po dvou.
Když jsem doběhla do třetího patra, čekal u otevřených dveří sympatický muž a Barnabáše držel za obojek. „Ty rošťáku, cos to prováděl?“ dřepla jsem si na bobek a svého pejska pevně objala.
„Moc vám děkuju,“ obrátila jsem se na muže a v tašce začala lovit peněženku. „To ať vás ani nenapadne,“ zarazil mě a zeptal se, jestli bych si nedala kafe. Souhlasila jsem.
S Pavlem (tak se dotyčný jmenuje) jsme posnídali, pěkně jsme si popovídali a nakonec nás doprovodil na zastávku. Tam mě na rozloučenou políbil a slíbil, že zavolá. Volal ještě to odpoledne, aby mě pozval na večeři. Od toho dne uplynuly už dva roky.
S Pavlem nám to báječně klape a dokonce i Barnabáš ho považuje za svého nového pána.
Berenika L. (40), Písek