Do lázní jsem si vyrazila léčit záda, nervy i bolavé srdce. Ale takovou lázeňskou kúru, jakou jsem dostala, bych přála každému.

Dovolte, abych se vám představila. Rozvedená šedesátka, celý život pracující jako úřednice, hrdá matka dvou odrostlých synů a neustále se dojímající babička tří roztomilých vnoučat. A pozor, teď přijde ten šok, budoucí nevěsta! Je to tak!

Ani já bych si před pár lety nepomyslela, že se ještě jednou v životě dočkám vlastních svatebních zvonů, a vidíte to, už brzy se rozezní jen a jen pro mě a jednoho báječného muže. Za seznámení s ním vlastně mohou má věčně bolavá záda. Před pěti lety to byl pro mě hodně náročný rok.

V práci jsem dřela za tři, jelikož se snad všechny mé mladé kolegyně rozhodly jít na mateřskou a doma spělo k cílové rovince mé třicetileté manželství. Ženili jsme v tom roce oba syny a zároveň jsme se rozváděli. Byl to paradox. Do toho se ještě přidala ta má zpropadená záda.

Píšu vám lázně…

„Musíte odpočívat, píšu vám lázně,“ řekl mi doktor a bylo to. Odeslal mě do Mariánský Lázní, kam jsem si krom plotének odjela léčit i pocuchané nervy. A léčba to tedy byla. Záda dostávala co proto, ale mé myšlenky stále utíkaly domů.

Právě teď se můj bývalý manžel stěhuje, skládá si košile do komínků a do krabic úhledně rovná svou posvátnou sbírku starých kovových autíček.

A já sedím tady, na lavičce uprostřed kolonády místo toho, abych se ještě jednou, naposledy, pokusila zachránit naše bídné manželství.

Z mých myšlenek mě vyrušil až čísi hlas. „Mohu si k vám přisednout?“ řekl mi šarmantní muž v bílé košili a šviháckým kloboukem na hlavě. Může být tak o pět let starší nežli já, odhadovala jsem, zatímco se se mnou tenhle „švihák lázeňský“ dával do hovoru.

Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Václav a stejně tak, jako já, je pouze lázeňským hostem… a stejně tak jako já, už nese titul „rozvedený“. Nerada se bavím s úplně s cizími lidmi, a pokud se o to někdo přeci jen pokusí, obvykle se dávám na ústup.

Václavův šarm mě ale přikoval k lavičce, a kdybych o hodinu později nemusela pospíchat na večeři, poslouchala bych ho dál. Příležitost jsem měla hned následující den, kdy jsme se sešli na kávu, a tak to pokračovalo až do konce našeho pobytu. A troufám si tvrdit, že to tak bude až do konce našich dní.

Dva roky po odjezdu z lázní jsme se pravidelně navštěvovali a ten třetí rok už jsem se k němu stěhovala. Kupodivu na mě pořád působil tím klidným „lázeňským“ dojmem. Vnímala jsem, jak pomaloučku léčí mou duši a já pookřávám.

Velmi rychle se zabydlel v mém srdci. A už tam zůstal.

Dokonalá léčba!

Ani jeden z nás nečekal, že nás to ještě potká, a když mě letos v létě požádal ten můj seladon z kolonády o ruku, nemohla jsem než souhlasit.

Marie (60), Ústí nad Labem