Je pravdou, že můj život není zrovna nabitý akcí a že žiju již mnoho let sama, ale prostě mi nepřálo štěstí.
Roky pracuji jako úřednice, takže se většinou pohybuji v ženském kolektivu. A přesto, že se o takových tvrdí, že jsou zdrojem všech možných potíží, u nás tomu tak nikdy nebylo. Nikdy jsem také s žádnou kolegyní neměla konflikt, až teď s Lindou.
Úžasný chlap
Do firmy nastoupila nedávno. Na první pohled vypadala Linda opravdu sympaticky. Udržovaná čtyřicátnice, s odrůstajícími dětmi a šaramantním manželem. Podle toho, jak jsem ho poznala, je to ten nejsympatičtější chlap, kterého znám.
Vysoký, štíhlý, tmavovlasý muž, navíc se hned ukázalo, že nepokazí žádnou legraci. Už od prvního okamžiku působil jako pohodář. Zkrátka typ muže, který je pro manželství a rodinu jako dělaný. S Lindou se mi k sobě báječně hodili. Napadlo mě, jaké má štěstí, že potkala takového muže.
Děti už mají poměrně velké, a tak má Linda i dost času pro sebe. V zaměstnání byla skutečně šikovná a práce jí šla od ruky. Byla jsem v sedmém nebi. Mít takovou kolegyni je doslova zázrak, říkala jsem si.
Ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, že její život má i druhou, odvrácenou tvář.
Snubní prsten v umyvadle
Jednoho dne jsem šla do místní kuchyňky omýt jablko, a přitom jsem se vyděsila. Cosi spadlo do umyvadla a zaseklo se na mřížce výlevky. „To je divné,“ zamumlala jsem a z odtoku prsty vytáhla zlatý prsten, který jsem hned poznala.
Byl Lindy, ostatně stejně jako „zásnubák“, který se válel hned opodál na okraji umyvadla. V dobré víře, aby se prsteny neztratily, jsem jí je šla položit na pracovní stůl. Ona samozřejmě nikde. V poslední době totiž odcházela z práce čím dál dřív.
Nechtěné odhalení
Bylo už dost hodin, a tak jsem se i já rozhodla vydat domů.
Vyšla jsem z budovy a zamířila přes parkoviště k tramvajové zastávce, když vtom najednou míjím oprýskanou dodávku, na které by mě nic nezaujalo, kdyby z ní nevycházely ostré zvuky ženského a mužského hlasu, prozrazující jediné. „Ach jo,“ pomyslela jsem si a šla bez zájmu dál.
Jenže tramvaj v tu chvíli ne a ne přijet, takže jsem se z nudy rozhlížela ze zastávky po okolí, když v tu chvíli mi oči málem vypadly.
Z oné oprýskané dodávky se „vykulila“ Linda a hned za ní jakýsi zpocený chlapík s pivním pupíkem a pleší, kterého bych se, s prominutím, nezeptala ani na to, kolik je hodin. Byl to šok.
Touha je silnější?
Další dny jsem v práci držela jazyk za zuby, jenže Lindino chování bylo čím dál podivnější.
Chovala se jako utržená ze řetězu, používala vulgární slova, leckdy přišla rozcuchaná, ač venku nefoukalo, jednou s vlhkými šaty od čehosi, jindy se šaty roztrženými a pokaždé podivně zaváněla, jako kdyby vypadla odněkud z dílny.
Bylo mi jasné, že to, co jsem nechtěně zahlédla, nebyla výjimka, ale pravidlo. Měla bokovku, se kterou se oddávala vášnivým chvilkám v té hnusné dodávce.
Že vyměnila milého manžela za postaršího „taťku v letech“, jsem nechápala, ale ještě víc mi rozum nebral fakt, že ji baví provozovat milostný poměr takhle špinavě, navíc ještě pod okny zaměstnání.
Nemohla jsem být tudíž jediná, kdo je omylem zahlédl, přičemž výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.
Vylila si na mně vztek
Dodávku, která nemá na našem parkovišti co dělat, zmerčil po čase i šéf a kolegové, z nichž někdo viděl zřejmě ještě víc než já. Linda pak dostala pokárání s tím, že jestli bude situace pokračovat, ve firmě končí.
Souhlasila, ale její zálety trvaly dál. Pouze si na chvíli začala dávat větší pozor, a tak její šmudla svoji dodávku parkoval za rohem. Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se jí, proč se tak chová.
„To jako svobodná nepochopíš. Vlastně já nechápu tebe. Být tak dlouho bez chlapa, jako ty, to už bych nevydržela vůbec,“ zaútočila.
Zařídila se po svém
„Ivan na milování není, a tak na to mám jiné,“ dodala. Snažila jsem se jí vysvětlit, že i kdybych pochopila, že jí chybí fyzická láska, tak prostě nemohu pochopit její výběr partnerů. Má přece na víc!
To, co na mě hystericky vyštěkla, jí nebudu moci nikdy odpustit: „Jsi jen žárlivá, stará panna, která mi mé milence závidí!“ To mě ranilo.
Urazila se a odešla!
Naštěstí hned následující měsíc došla trpělivost i našemu šéfovi a dal jí nůž na krk. „Buď budete, Lindo, dodržovat pracovní dobu, nebo nás budete muset opustit,“ řekl jasně. To se jí ovšem dotklo a bez uvažování dala výpověď!
„Nebudu dělat s lidmi, kteří se mi chtějí míchat do soukromého života!“ vyštěkla, došla si pro věci a odešla středem. Nedávno jsem ji potkala na ulici i s rodinou. Abych se vyhnula konfrontaci s jejím sympatickým manželem, raději jsem přešla na druhý chodník.
Nedokázala bych se mu podívat do očí po tom všem, co vím o jeho manželce! A bylo mi vlastně toho chlapa moc líto.
Jarmila P. (62), Český Krumlov
