Když se narodil náš syn Jára, byla jsem šťastná. Na rozdíl od mých kamarádek, které nelibě nesly, jak jim děti rychle rostou, já se těšila, až vyroste.

S manželem jsme se seznámili krátce po revoluci. Já dělala jazykovou redaktorku v televizi a můj muž tam byl kameramanem. Velmi nadějným, musím podotknout. Po dvou letech jsme se s Jaromírem vzali a za další dva roky se nám narodil syn Jára.

Myslela jsem si, že nemůžeme být šťastnější. Já byla s malým doma a muži se dařilo v práci. S novou dobou měl i spoustu nových možností. A tak když dostal pracovní nabídku v Americe, pochopitelně jsem mu nebránila.

Dohodli jsme se, že napřed pojede sám, aby okoukl situaci, a podle toho, jak to bude vypadat, přijedeme buď my za ním, nebo se on vrátí, jak dotočí film.

Nechal mě v tom samotnou

Bohužel nevyšlo ani jedno. Jaromír se tam velmi rychle zabydlel, a dokonce ve vilce kolegyně ze štábu. „Je mi líto, Maruško, ale já se už nevrátím. Někoho jsem tu potkal.

Chci se rozvést,“ napsal mi s tím, že na Járu mi peníze posílat bude, a až syn povyroste, že za ním může na prázdniny přijet.

Rozvod se řešil na dálku. Alimenty na Járu posílal pravidelně, občas přišel dokonce i nějaký balíček. Když se pak za mořem podruhé oženil a narodila se mu dcera Jannis, prakticky se nám přestal ozývat.

Zdědil nadání po otci

A tak jsem na výchovu syna zůstala sama. Jára pro mě byl celý svět, a tak jsem po práci spěchala domů, abych se mu věnovala. Na nikoho dalšího mi nezbýval čas ani síla. Časem se projevily umělecké geny po tátovi.

Tak si po základní škole zvolil grafickou průmyslovku. „

Jaroušku, nebylo by lepší jít napřed na gymnázium?“ snažila jsem se zviklat jeho rozhodnutí, pro něj ale byla jeho budoucnost jasná. Ve čtvrťáku přišel s tím, že by rád ještě studoval.

„Mami, chtěl bych se ještě něco naučit,“ nadšeně mě přemlouval a ukazoval prospekty ke škole, kterou si vybral.

Bohužel se jednalo o školu soukromou, a tudíž nehorázně drahou. Když jsem se netvářila zrovna nadšeně, začal mě uklidňovat: „Neboj, mami, něco jsem si našetřil“. Samozřejmě to nestačilo, a tak jsem si ještě přivydělávala korekturami.

Zkusila jsem napsat i jeho otci, jestli by nepřispěl. Ten mě ale odbyl: „Zbláznila ses?“ odepsal mi s tím, ať zkusí AVU nebo jinou neplacenou vysokou. „Já musím živit rodinu a peníze si netisknu!“

Těšila jsem se na vnouče

A tak jsem to zvládla sama. Po škole nastoupil do velké reklamní agentury a rychle postupoval. S přítelkyní Martou si pronajali byt. „Děti“ ke mně chodily v neděli na oběd a já se těšila, jak budu hlídat vnoučata.

„Psal mi táta, jestli nechci přijet a vyzkoušet si pár měsíců práci tam,“ nadšeně jednu neděli nadhodil Jára. „A na jak dlouho?“ zeptala se udiveně Marta. Pochopila jsem, že jí to ještě také neřekl. „Jen na měsíc,“ odvětil můj syn a za čtrnáct dní odletěl. Asi nemusím zdůrazňovat, že jsme na letišti brečely obě.

Historie se dokonale opakovala

Posílal mi e-maily plné krásných fotek, občas jsme si promluvili přes Skype. Uplynul měsíc, dva, tři… „Kdy plánuješ návrat, Járo?“ zeptala jsem se při jednom rozhovoru hlasem poněkud roztřeseným zlou předtuchou. Napřed bylo zlověstné ticho.

„Víš, mami, mám možnost tu zůstat. Táta mi sehnal velice zajímavou práci. Je to jen na rok,“ řekl konejšivě a potichu dodal, že pak se ještě uvidí. Co jsem mohla dělat?

Předhazovat mu, že jsem mu obětovala svůj život a dřela se, aby on měl vše, co chtěl, a když jsem se těšila také na kousek toho svého štěstí, on se na mě vykašle?

Ještě ke všemu se rozešel i s Martou, se kterou byl pět let a já ji už vnímala v podstatě jako svoji dceru. Navíc jsem věřila, že alespoň kvůli ní se bude jednou chtít zase vrátit!

Historie se ale zopakovala do puntíku a můj syn se v Americe zamiloval a oženil.

Nedávno jsem se stala babičkou, aniž bych znala snachu a mohla pochovat své první a možná jediné vnouče. Každý den mi posílají fotky a všelijaká videa.

To je sice moc hezké, ale napadne vůbec mého syna, že jsem tu zůstala úplně sama a že on mi chybí víc, než si umí představit? Že otec, který se na něj vykašlal, má teď vše, nač já se vždy těšila? Jak se s tím mám vyrovnat?

Marie R. (62), Brno