Nikdy jsem nechápala, že lidé řeší, jestli jejich dítě bude kluk, nebo holka. Mít dítě je štěstí a podstatné je, aby bylo zdravé! To jsem ještě netušila, jaký problém mě čeká!

Když jsem přišla do jiného stavu, měli jsme s mužem nesmírnou radost a s námi i celá rodina. Má starší sestra už totiž byla vdaná deset let, ale miminko se jim stále nedařilo.

Samozřejmě že jsme se s manželem bavili o tom, jestli chceme kluka, nebo holku a jaká jména by se nám líbila. Nikdy jsem ale nepostřehla, že by můj muž nějak upřednostňoval chlapce. Nahlas to nikdy nevyslovil.

Zklamání u porodu

V den, kdy to na mě přišlo, mě manžel vezl do porodnice. Přestože jsme se oba těšili, byly na něm znát i patrné obavy. Naivně jsem si myslela, že se obává o mě. Později jsem pochopila, že se bál, aby jeho první dítě nebyla dcera.

A narodila se Jituška. Na ten jeho zklamaný výraz už nikdy v životě nezapomenu. „Ty nemáš radost?“ zeptala jsem se překvapeně. „Ale to víš, že mám!“ zabrblal, malou si ale ani nepochoval. To mě vážně strašně bolelo.

Holka mu nestačila

Vše se zdánlivě srovnalo, když jsme se vrátily domů. Bylo vidět, že má Alois Jitušku rád, ale přece jen to nebylo úplně přirozené.

„No jo, kdyby byla kluk, mohl bych ji vzít s sebou na ryby,“ povzdechl si třeba a já nechápala, proč by nemohl vzít dítě v kočárku k vodě, ať už je to kluk, nebo holka?

Teprve tehdy mi začalo docházet, že manžel si zřejmě vysnil, že naše dítě bude jeho parťákem, a do tohoto snu se mu holka moc nehodila, protože manžel měl čistě mužské záliby. Rád chodil na fotbal a opravoval celé dny motorky.

Byla to naše princezna

Jituška byla moc hodná a klidná holčička. A především typická ženská. S panenkami si vyhrála klidně celé odpoledne. Netoužila po kopání do míče nebo nahazování prutu. Měla sny typicky holčičí.

Chodit v šatičkách, nechat si narůst dlouhé vlásky, mít nalakované nehty a být zkrátka princeznou. Alois se sice jednu dobu snažil z ní udělat kluka, ale po pár letech to vzdal.

Nesla jsem to těžce, protože se mi zdálo, že zároveň s tím jakoby ztratil ke své dceři i všechny city.

Nemohla jsem mít další

Přestože jsme chtěli hodně dětí, měla jsem zdravotní problémy a v druhé dítě jsem už ani nedoufala. „To by byl zázrak, kdybyste podruhé otěhotněla,“ říkal na rovinu doktor. A tak se rozplýval i můj sen.

A i když na zázraky nevěřím, nám se nakonec stal a splnil toužebné přání mně i manželovi. Když bylo Jitce sedm let, zjistila jsem, že jsem těhotná. Alois se už neudržel a celé mé těhotenství jen spřádal plány, co vše bude dělat s naším klukem.

,,Teď už to bude určitě kluk. Cítím to!“ prohlásil. A měl pravdu. První velký ultrazvuk ukázal chlapce. Manžel jako kdyby ožil. Začal nakupovat všechno klučičí vybavení. Pokoj pro syna byl hotovým královstvím.

Nepamatovala jsem si, že by totéž dělal pro dceru. Té jsem všechno pořizovala já, a to ještě z druhé ruky, protože Alois nechtěl zbytečně utrácet. Teď to najednou nebyl problém. Do doby, než se syn narodil, si ještě s Jitkou alespoň čas od času pohrál.

Zapomněl, že má i dceru

V den synova narození ji definitivně vyškrtl ze svého života. František byl jeho modlou. Přes den jsem byla se synem sama. Jakmile přišel Alois z práce, bral mi ho z ruky. Vzal kočár a šel s ním ven.

Trval na tom, že ho chce sám koupat i uspávat. V té době jsem to vnímala jako pomoc z jeho strany. Bylo to ale jinak. Upnul se k synovi tak moc, že ho chtěl mít jen pro sebe. A Jitka jako kdyby neexistovala.

Když potřebovala pomoct se školou, odbyl ji, že se musí postarat o Frantu. ,,Ten mě teď potřebuje víc než ty,“ byla jeho nejčastější slova. Viděla jsem na dceři, jak špatně to nese a cítí se otcem nemilována.

Čím byl Franta starší, tím víc se vztah mezi mužem a dcerou měnil. Přestala jeho přítomnost a lásku vyžadovat a on se konečně mohl zcela věnovat synovi!

Nejhorší je, že můj muž zcela ztratil cit pro to, co je spravedlivé a co není. Zatímco Jitka si musela všechno v životě vydobýt sama, Frantovi to servíroval na zlatém podnosu.

Preferuje stále jen syna

Na svoje první auto si dcera musela těžce vydělat. Syn ho dostal jen tak, jako dar od otce. Tak to bylo vždy se vším. Alois zkrátka dělal mezi dětmi velké rozdíly.

A platí to dodnes. Když si Jitka s manželem chtěli pořídit dům, požádali nás o menší finanční výpomoc. Alois je odmítl s tím, že si na to musí ušetřit. Když se stejným dotazem přišel po čase Franta, nebyl to najednou problém.

Dnes jsou již obě děti dospělé. Manžel ale stále nevidí, co svým nespravedlivým přístupem způsobil. I když má děti dvě, chová se, jako by měl jen jedno. Bojím se, že na Jitčině citlivé duši to muselo zanechat velké jizvy, které nikdy nezmizí.

Milada L. (56), Jihlava