Nestačí jen najít toho pravého. Po smrti manžela jsem se seznámila s mužem, který se bohužel nedokázal vymanit ze závislosti na své dceři.

Vzala jsem si kdysi o dost staršího muže. Všichni mi předpovídali, jak se jednou budu muset vyrovnat s tím, že opustí tento svět dřív než já. Opravdu se tak stalo. Bylo mi teprve něco přes padesát, když můj manžel zemřel po půlročním trápení na rakovinu.

Měla jsem dva už dospělé syny, kteří si vedli svůj život. Bála jsem se zůstat sama, ale současně jsem nechtěla hned navazovat nějaký nový vztah.

Porozumění po letech

S Romanem jsem se setkala po mnoha letech během nakupování v supermarketu. Dlouho jsme se neviděli. Byl to můj bývalý spolužák z gymnázia. Tehdy jsme si docela dobře rozuměli. Naposledy jsme se viděli na jednom třídním srazu.

Domluvili jsme se, že se sejdeme a probereme staré dobré časy. U kávy jsme pak vzpomínali na mládí a také jsme si vyprávěli o svých životech. Také Roman byl vdovcem a zůstal sám s dcerou.

Předtím bydlel dlouho v Brně, zpátky do našeho města se přestěhoval teprve nedávno.

Zjistili jsme oba, že si dobře rozumíme i po tak dlouhé době a začali jsme se setkávat pravidelně. Nikdy se ale nestalo, že by mě Roman pozval k sobě domů na návštěvu, pokaždé jsme se scházeli v kavárně nebo restauraci.

Já jsem si s tím moc hlavu nelámala a nabídla mu návštěvu u sebe. Přišel k nedělnímu obědu, kde jsem ho představila svým dvěma synům. Ti mi ho po jeho odchodu schválili.

Byla citově závislá

Dalo by se předpokládat, že na oplátku mi Roman představí svoji dceru. K tomu ale pořád nedocházelo a na moje otázky se tvářil rozpačitě. Vymlouval se na to, že jeho Andrea je prý hodně náladová. Nakonec vyšlo najevo, že jí Roman vlastně o mně ještě vůbec neřekl.

Snažil se mi vysvětlit, že dcera je na něho po smrti své matky hodně citově upnutá a nesla by špatně, kdyby se jim do života míchal někdo další. Vycítila jsem, že Andrea svého otce citově vydírá.

Namítala jsem, že je to přece plnoletá a dospělá mladá žena a má svůj vlastní život.

Neměla by se tedy míchat do toho Romanova. Přítel ovšem trval na tom, že bych se s ní vůbec neměla stýkat. Bylo mi z toho smutno, protože mi na Romanovi skutečně záleželo. Mohl se sstát mužem, který v mém životě nahradí zemřelého manžela.

Chtěla jsem náš vztah raději ukončit, než se skrývat. Roman se ale překonal a s Andreou nakonec promluvil. Řekl mi, že se dcera s naším vztahem smíří.

Rozhodující setkání

Andrea si dala jednu podmínku: že se nechce se mnou setkávat osobně. Respektovala jsem to, abych se s Romanem nemusela rozejít. Vypadalo to ale, že si dcera přítele našla jiné zbraně:

v době, kdy jsme byli spolu, mu pořád volala nebo posílala textové zprávy na mobil.

Překazila nám tak i oslavu mých narozenin. Bylo mi nakonec jasné, že buď se jí podaří slibný vztah zničit nebo musím nějak sama zasáhnout, třeba i za Romanovými zády. Vybrala jsem si tu druhou možnost.

Potají jsem odkoukala telefonní číslo Andrey a pak jsem jí zavolala. Bála jsem se, že hned zavěsí, ale kupodivu mě vyslechla.

Nechala se dokonce přesvědčit k osobnímu setkání, tak, aby o tom její otec nevěděl. Věděla jsem, že to může špatně dopadnout a ta schůzka může být poslední tečkou za vztahem s mým přítelem.

Věřila jsem ale tomu, že Andrea není zlá mladá žena, pouze nešťastná a plná obav.

Zpočátku to vypadalo, že to napětí mezi námi vyústí v hádku a předčasné ukončení setkání. Nakonec Andrea poslouchala, co jsem jí říkala o sobě a o smrti mého manžela. Pochopila, že od ní nechci otce nijak odstřihnout.

Po hodině ledy roztály úplně a my jsme se dohodly, že Romana překvapíme. Když jsem k nim přišla v doprovodu Andrey, opravdu hleděl nevěřícně, ale pak se mu na tváři objevil úsměv, stejně jako nám dvěma.

Irena N. (61), Svitavy