Byla jsem na dlouhodobé neschopence, a tak mi dcera se zetěm nabídli útočiště na jejich chatě. Netušila jsem, co mě tam po nocích čeká.

Když mě před sedmi lety opustil manžel kvůli mladší milence, žila jsem delší čas osaměle. V muže jsem ztratila důvěru a nebyla jsem schopná vpustit si dalšího do života. Naštěstí mě ale často navštěvovala dcera Marika i se svým druhým manželem.

Společné procházky

Vždycky jsem uvařila něco dobrého k obědu, pak jsme si povídali nebo jsme šli na procházku do města. Někdy jsme jeli i na výlet. Díky nim jsem neseděla zavřená doma mezi čtyřmi stěnami a nepřipadala jsem si tak opuštěně.

Pryč z velkoměsta

Jenže pak jsem onemocněla, byla jsem na dlouhodobé neschopence, a tak mi Marika nabídla, že mě odvezou na jejich chatu v Podkrkonoší, která byla uzpůsobena k celoročnímu obývání, kde můžu nějaký čas v klidu bydlet.

Nejprve jsem to odmítla, říkala jsem si, co bych tam sama celé dny dělala, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a na nabídku jsem kývla.

Alespoň budu na čerstvém vzduchu a dcera říkala, že v sousední chatce bydlí moc příjemní starší manželé, kteří budou rádi, když budou moci někoho pozvat na návštěvu.

Vytoužený klid

Dcera s manželem mě odvezli na chatu v sobotu večer a zůstali tam se mnou do neděle, aby mi ukázali, kde co najdu, jak co funguje a podobně. Měla jsem s sebou mobilní telefon a chata byla dobře zásobena vším, včetně elektrického vytápění.

Nacházela se trochu osamocená na kraji lesa, nedaleko cesty. O kus dál byl rybník. Mně to celkem vyhovovalo, oproti městskému ruchu to byla příjemná změna.

V okolí domu si někdo pobrukoval

Když dcera s manželem odjeli, necítila jsem se nijak stísněně ani osaměle. Před spaním jsem si pak chvíli četla. Nechala jsem pootevřené okno, aby do místnosti proudil čerstvý noční vzduch.

Usnula jsem, ale za chvíli jsem se opět probudila. Naprosto zřetelně jsem slyšela, jak si venku někdo zpívá. Byla to nějaká smutná stará písnička.

Obavy jsem zahnala

Mužský hlas se nejprve přibližoval a pak vzdaloval, podle toho, jak šel dotyčný po cestě, vedoucí kolem chaty. Vyděsilo mě to, ale pak jsem sama sebe uklidnila, že to byl nejspíš jen nějaký osamělý opilec, vracející se třeba z hospody, a že mi nic nehrozí. Dlouho mi ovšem trvalo, než jsem znovu zamhouřila oči a dokázala usnout.

Oblast mimo signál

Druhý den už mi ta příhoda nepřipadala tak strašidelná a už jsem na ni ani moc nemyslela. Zjistila jsem však jinou nemilou věc – a sice, že signál pro mobilní telefon vypadává.

Bylo mi trochu úzko při pomyšlení, že kdyby se něco nedej bože stalo, nedovolala bych se o pomoc. Dcera mi však slíbila, že se uprostřed týdne za mnou staví, tak jsem si řekla, že to vydržím. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká následující noc.

Mužská tvář se objevila za oknem

Zhruba v tu samou hodinu jako noc předtím se znovu ozval zpěv zvenku. Tentokrát jsem jasně slyšela i kroky, mířící k chatě. Zněly podivně, jako když někdo kráčí v mokrých botách. Málem jsem pak omdlela, když jsem za oknem zahlédla bledou mužskou tvář.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat – na osamělé chatě a s přízrakem venku. Trochu jsem si oddechla, když se ty kroky začaly vzdalovat. Vyhlédnout ven jsem se ale dlouho neodvážila.

Všechno jsem jim pověděla

Druhý den přijela nejen Marika, ale také Pavel – starší bratr jejího manžela, kterému chata patřila.

Nejprve se mi nechtělo o děsivém nočním zážitku vyprávět, aby si neříkali, že ze samoty a strachu blázním, ale protože jsem na to musela neustále myslet, tak jsem se nakonec osmělila a ty dvě noční příhody jsem jim popsala.

Dávná tragédie

Už z první Pavlovy reakce mi bylo jasné, že ho moje vyprávění nepřekvapuje. Podíval se na mě a pak mi začal povídat historku, kterou zde prý jeho dědeček před lety zažil a o které jemu i jeho bratrovi vyprávěl, když byli oba ještě malí kluci.

Kdysi, krátce po druhé světové válce, se prý v nedalekém rybníku utopil muž, který se vracel domů z koncentračního tábora. Do svého bydliště ale už nedošel. Od té doby se prý zjevuje každému novému člověku, který se v blízkosti rybníka objeví. Jemu samotnému, ani jeho bratrovi, se však nikdy nic takového nepřihodilo.

Zážitek navždy

Na jednu stranu jsem byla ráda, že mi to uvěřili, na druhou stranu jsem se bála následující noci. Ten zážitek se ale už naštěstí nikdy potom neopakoval. Na chatě jsem strávila celkem šest týdnů a všechno už bylo v pořádku.

Odpočinula jsem si a zotavila jsem se. Od toho zážitku uběhlo už několik let, ale ještě dnes se občas v noci probudím hrůzou, když se mi o tom zdá. Přece jen, byl to silný a děsivý zážitek.

Miroslava R. (65), Kroměříž