Mladická láska a manželství spíchnuté horkou jehlou v mém případě neměly dlouhého trvání. Nakonec můj život od základů zrekonstruoval ten nejlepší řemeslník mého života.

Vdávala jsem se opravdu mladá. Bylo mi čerstvých osmnáct let, když jsem zjistila, že čekám miminko. Něco takového jsem vůbec nepředvídala. S přítelem Mirkem jsme spolu chodili sotva pár měsíců, ještě jsme nepomýšleli ani na svatbu, natož na dítě. Nakonec nám ale nic jiného nezbývalo.

Dodnes nezapomenu na to, jak se mí rodiče tvářili, když jsem jim tu novinu sdělovala, rozklepaná, ubrečená, vyděšená. Táta se mnou nepromluvil několik dní a maminka se to úzkostlivě snažila zachránit svou laskavostí.

A Mirek? Myslela jsem, že vyskočí z kůže. Neviděla jsem ho potom celý týden, až se konečně objevil u nás doma, s kyticí karafiátů šel žádat o mou ruku. Byla jsem do něj zamilovaná, a říkala jsem si, že to tak prostě asi má být.

Svatba

Naše veselka byla snad tou největší, jakou naše vesnice pamatuje. Minimálně byla největší, jakou si pamatuji já. Moje maminka byla prodavačkou v obchodě, všichni ji tedy znali a jakmile se rozkřiklo, že vdává dceru, chodili jí uctivě gratulovat.

Koláčů jsme napekli pro celou ves a přilehlé osady a tihle všichni se taky na naši svatbu přišli podívat. Do smrti nezapomenu na ty zástupy lidí, když jsme přijížděli autem k národnímu výboru.

Bylo to v sobotu před polednem a v ten den snad nikdo v okolí neměl doma teplý oběd. Jak by také mohl, všichni stáli na návsi.

Zvědavci z celé vesnice se přišli podívat, jak se s Mirkem ženeme do chomoutu. Když si na to vzpomenu, musím se smát. Ani oficiálních svatebčanů nebylo málo, naši rodiče pozvali snad všechny strýčky a tetičky až do třetího kolena.

Veselka to byla bezpochyby krásná a já i Mirek jsme doufali, že nás čeká i podobně hezká budoucnost.

Krátké štěstí

A začalo to slibně. Za pár měsíců se nám narodil syn Vojta. Prvních pár let jsme bydleli u Mirkových rodičů, což občas nebyl žádný med.

Neustále jsem se dostávala do střetu s jeho maminkou, mou tchyní, která pochopitelně dělala všechno lépe – od mytí nádobí až po výchovu dětí.

Pořád jsem svého manžela prosila, abychom se odstěhovali pryč, do svého, někam, kde budeme vlastními pány. A když se nám za dva roky narodilo druhé dítě, dcera Lucie, bylo stěhování nevyhnutelné.

K nelibosti našich rodičů jsme se odstěhovali pryč ze vsi, do nedalekého města, kde jsme výhodně sehnali byt.

Konečně jsme mohli opravdu žít jako rodina. S Mirkem jsme si už nerozuměli tolik, jako dřív, ale při vší té péči o děti a o domácnost mi ani nezbýval čas, abych o tom nějak zvlášť přemýšlela.

Naše občasná nedorozumění i hádky jsem brala spíše jako nezbytnou součást manželství a vůbec jsem si neuvědomila to, že se mi rozpadá pod rukama.

Když jsem konečně našla čas se nad vším zamyslet, bylo už pozdě. Dostihla nás naše mladická nerozvážnost. Nerozuměli jsme si, na ničem jsme se neshodli, zkrátka jsme byli každý jiný a zřejmě bylo na čase si to uvědomit.

To je konec

Naše narychlo spíchnutá rodina i svatba si vybraly svou daň. Zatímco já jsem naše problémy přehlížela, manžel je vyřešil po svém – našel si novou známost. Že od nás odchází, mi oznámil jako hotovou věc.

Dnes, s odstupem času už mu to nemám za zlé, tehdy mě ale jeho rozhodnutí nesmírně ranilo.

Nechápala jsem, jak se může jen tak zvednout a mě i děti tu nechat. Rozvod přišel vzápětí. Mirek se odstěhoval a já jsem v našem bytě zůstala sama s dětmi. Rodiče mě přesvědčovali, abych se s nimi vrátila zpátky domů, o tom jsem ale nechtěla ani slyšet.

Proč bych to neměla zvládnout sama? Vojta už chodil do školy a Lucinka sice s pláčem, ale přece, chodila do školky. Našla jsem si tedy práci a alespoň pár hodin denně jsem vypomáhala v nedaleké prádelně, kde jsem později začala pracovat na plný úvazek.

Nebudu lhát, byl to velký zápřah! Moje verva a nadšení mě hodně rychle opouštěly a přicházela obrovská únava a strach, abych to všechno sama zvládla.

Můj bývalý manžel si užíval svůj nový život a děti si k sobě bral málokdy, snažila jsem se jim tedy každý den věnovat maximální možnou péči.

Ráno jsem je vypravila do školy a do školky, kde jsem je předala učitelkám a běžela jsem do práce.

Odtud jsem odpoledne utíkala nakoupit, vyzvedla jsem děti, doma jsem uvařila večeři, udělala s Vojtou domácí úkoly, uklidila hračky, které vytahala Lucinka a přečetla jim pohádku na dobrou noc, u které jsem pravidelně usínala ještě dřív než oni.

A tak to šlo den za dnem. V tomto rytmu jsme společně žili asi dva roky a já jsem si už připadala jako žena, která zvládne úplně všechno. To jsem ještě netušila, co všechno nás může čekat. Byl to den, jako každý jiný.

Vyzvedla jsem děti ve škole a zamířili jsme domů. Když jsem ale odemkla dveře našeho bytu, čekal mě hrůzný pohled.

Potopa

Všude, kam jsem se podívala, byla voda a v ní „plaval“ náš nábytek, boty, hračky, všechno. Myslela jsem si, že na místě omdlím.

V tom přiběhl soused, který bydlí pode mnou, že má v bytě úplně stejnou potopu, jako já a už volal hasiče, aby přijeli vodu odčerpat.

Nebudu dlouze popisovat, jak mizerně mi v tu chvíli bylo. Důvodem našeho problému byla prasklá stoupačka. Ani jsem pořádně nevěděla, co to je.

Nedovedla jsem si představit, co všechno budu muset řešit, co opravit, co vyhodit… Na nějakou dobu jsem se s dětmi odstěhovala k rodičům a můj táta mi pomáhal všechno vyřizovat.

Byt potřeboval kompletní rekonstrukci − od podlahy po strop a můj soused mi nabídl, že zná v okolí skvělého řemeslníka, který umí všechno. Zavolal mu, vysvětlil situaci a pan „všeuměl“ slíbil, že se brzy zastaví.

A za týden jsem ho ve svém rozmočeném holobytě přivítala. Čekala jsem, že to bude nějaký postarší pán ve věku mého souseda.

Ale člověk, který ke mně nakráčel, nebyl o moc starší než já a musím podotknout, že to byl velký fešák. Já jsem se ale v tu chvíli soustředila jen na to, co řekne ke zbídačenému stavu mého domova. „Tedy, není to tak hrozné. Pustíme se do toho, co vy na to?“ řekl mi optimisticky a mrkl na mě.

Podruhé lépe

Hned jsem měla pocit, že mi spadl z hrudi velký balvan. Přece jen se snad brzy budeme moci nastěhovat zpátky domů. Pan Václav mi ukázal, že všechno na světě, i ta největší hrůza, se dá brát s nadhledem a humorem. Pracoval u nás téměř každý den.

A já všechno pravidelně chodila kontrolovat, bydlet se tam nedalo. Sem tam jsme se s Václavem v bytě potkali a prohodili pár slov, postupem času už nejen o bytě. Z každodenních kontrol se tak brzy začaly stávat spíše přátelské návštěvy. Dozvěděla jsem se, že je jako já rozvedený.

Na rozdíl ode mě ale neměl děti, což ho, jak jsem si brzy všimla, mrzelo. Tenhle chlap byl totiž rodinný typ tělem a duší. Kdykoli jsem do bytu přivedla děti, bylo po práci, a stal se z něj instruktor stavebnictví.

Vysvětloval mým dětem, jakou práci zrovna dělá, a jakým způsobem, jak se seškrabuje omítka, jak strhnout koberec… a ti moji malí raubíři ho poslouchali s otevřenou pusou a ani nedutali.

Během jednoho jediného měsíce si ho zamilovali natolik, že mu říkali „strejda Venda“ a museli jsme ho chodit na stavbu navštěvovat, kdykoli tam byl.

I já jsem s ním byla ráda, za těch pár týdnů jsem měla pocit, že ho znám odjakživa. Z mého zdevastovaného bytu udělal výstavní kus za měsíc a podobně rychle postavil na nohy můj život. Krátce po našem nastěhování se přistěhoval sám a za rok si nás vzal.

Od té doby spolu kráčíme životem, s úsměvem na tváři. Za pár let ten můj manžel všeumělec překrásně zrekonstruoval malý domek na okraji města, a tak jsme se celá rodina stěhovali znovu a tentokrát, už naposledy.

Romana (59), východní Čechy