Každý člověk se může dostat do potíží, se kterými si neví rady. Potřebuje potom někoho, kdo mu poradí a bude mu věřit.

Stala jsem se vdovou už v pětapadesáti letech a útěchou pro mě byly rodiny mých dětí. Jak syn, tak obě dcery měly hezké a spokojené manželství a dohromady jsem měla osm vnoučat. Nikdy jsem se tak necítila sama, stále se u mě střídaly návštěvy. Většina z dětí byla bezproblémová, jedinou výjimkou byl vnuk Filip.

Špatný přístup rodičů

Začalo to už na základní škole, kde Filip měl prospěch, který rozhodně neodpovídal jeho schopnostem. Dávala jsem to trochu za vinu jeho rodičům, tedy dceři Alici a zeťovi Markovi.

Filip byl mladší z jejich dvou dětí a oni skoro všechnu svoji pozornost věnovali jeho starší sestře. Tu doslova rozmazlovali, zatímco Filip si musel vždy připadat trochu odstrčený. Nebylo divu, že se to podepsalo na jeho přístupu ke světu.

Většinou to bývá v rodinách naopak, že tím, kdo dostává více péče, je mladší dítě. Jenže Marek s Alicí nebyli moc dobrými rodiči, byli hodně materialisticky založení a na prvním místě u nich vždycky stála kariéra.

V takovém rodinném prostředí se z Filipa brzy začal stávat rebel. Postupně měl i neomluvené hodiny.

Žádné tresty ani zákazy s tím nic nezmohly. Dostal od svého otce i pár facek, což mi řekl – byla jsem ráda, že mám vnukovu důvěru. Tu jsem si získávala stále víc, stala jsem se někým, komu se vždycky mohl se svými problémy svěřit.

Věděl, že já na něho nebudu nikdy žalovat a že to, co mi řekne, zůstane jenom mezi námi.

Internát ho zkazil

Se svým prospěchem se nemohl Filip dostat na žádnou dobrou střední školu, což mi bylo líto. Věděla jsem, že je inteligentní a zvládl by ji, jenže rodinné okolnosti a jeho povaha tomu nepřály. Šel se nakonec vyučit strojním mechanikem. Dal přednost tomu být přes týden na internátu a část víkendu vždy trávil u mě.

Věděla jsem tak, že se dostal do kontaktu se špatnou partou a že zkusil i drogy. Pokoušela jsem se mu domluvit, ale vliv té party byl bohužel silnější. Dozvěděli se o tom i dcera se zetěm a nakonec to dopadlo tak, že Filipovi hrozili vyhazovem z domova.

On to ale udělal sám, v den svých osmnáctých narozenin. Od té doby jsem ho už moc nevídala a bála jsem se, že teď už to s ním půjde jenom z kopce. Během těch našich několika krátkých setkání jsem ale Filipa ujišťovala, že já mu nadále věřím.

Nevzdala jsem to

Zatímco Filipova starší sestra pilně studovala na vysoké škole, o jejím sourozenci jsme často ani nevěděli, kde je a co se s ním děje. Učňák sice úspěšně ukončil a našel si i nějakou práci, ale nestýkal se ani s rodinou a příliš ani se mnou.

Měla jsem na Alici a Marka zlost, že o Filipovi vůbec nechtěli mluvit. Nepřála jsem si ale vyvolávat další konflikty a hádky, koneckonců vnuk byl nyní dospělý a právně zodpovědný sám za sebe.

Už se mi ozýval jenom sporadicky a často pouze telefonicky, případně si přišel pro peníze, které jsem mu pak už odmítla dávat.

Vše vyvrcholilo tím, když mi jednoho dne zavolali z psychiatrické léčebny, kam byl Filip umístěn po demonstračním pokusu o sebevraždu.

Jela jsem tam okamžitě za ním a potom jsem ho tam pravidelně navštěvovala. Zjistila jsem, že k tomu neuváženému činu ho dovedla jeho drogová závislost.

Dcera a zeť se od Filipa naprosto distancovali. Když ho propustili z léčebny, vzala jsem ho k sobě. Bylo mi jasné, že tím i riskuji, vždyť mě mohl třeba okrást nebo zranit. Já jsem mu ale dále věřila a snažila jsem se, aby si to uvědomoval.

Měli jsme spolu spoustu dlouhých rozhovorů a ze svých stavů a závislosti se vnuk nakonec opravdu dostal. Našel si pak přítelkyni, se kterou je dodnes. Vídáme se pravidelně.

Jediné, co zůstalo, je to, že před ním nesmím mluvit o jeho rodičích – a před jeho rodiči o něm.

Radka M. (66), Jihlava