Někteří lidé se pověrám vysmívají. Patřila jsem mezi ně, ale jen do určité doby.
Pověrčivá jsem nikdy příliš nebyla, na rozdíl od některých mých známých. Nesledovala jsem kalendář, jestli není zrovna pátek třináctého. Pokud mi přešla černá kočka přes cestu, ani jsem si toho nevšimla.
Nepřikládala jsem zkrátka takovýmto obecným pověrám žádnou důležitost. Potom ale v mém životě přišlo období, které změnilo můj názor.
Říkala jsem, že se nic nestalo
Všechno to začalo stěhováním. Zdědili jsme dům na venkově po jedné vzdálené příbuzné a rozhodli jsme se skoncovat s městským životem. Vždycky jsem snila o tom, že to budu mít kousek na procházky do lesa nebo k řece a tady jsem měla obě možnosti najednou. A sídlištního života už jsem měla za ty roky docela dost.
Na stěhování jsme si našli kvalitní firmu a všechno proběhlo organizačně bez problémů. Stala se pouze jediná „nehoda“, která mě mrzela, ale nepřikládala jsem jí velkou důležitost. Rozbilo se nám zrcadlo z předsíně starého bytu.
Nešťastnou náhodou vypadlo stěhovákům z rukou a rozbilo se. Pánové se omlouvali, ale já jsem je uklidňovala, že se vlastně nic tak hrozného nestalo. Zrcadlo si koupíme nové, takové, které bude lépe ladit s venkovským domem.
Na to se mě jeden ze stěhováků zeptal, jestli se nebojím toho, že nás čeká sedm let neštěstí. Vzpomněla jsem si na tu pověru a jen jsem se tomu zasmála. Netušila jsem, že mě během následujících let ten smích přejde.
Nejprve nemoci, potom krádež
Začalo to nenápadně, nemocemi, které jsem si s rozbitým zrcadlem nedávala do souvislosti. Brala jsem je jako určitou daň za to, že jsme změnili ovzduší. Chřipky, které nás jednoho po druhém postupně klátily, byly ale mimořádně silné.
Pokaždé, když se někdo z rodiny uzdravil, tak jiný člověk ulehl. Postupně jsme se tak vystřídali všichni. Syn si až později, kdy jsme byli všichni zdraví, vzpomněl na to, co říkal onen stěhovák. Mávla jsem nad tím rukou a brala jsem to s nadhledem.
Po čtvrt roce se stala další věc. Manžel přijel domů taxíkem, a když jsem se ho ptala, kde je naše auto, dozvěděla jsem se, že ho ve městě někdo ukradl. Byla to docela vážná komplikace.
Život na malé vesnici si nutnost mít auto skoro vynucoval. Na to, abychom si koupili nové nebo alespoň z bazaru, jsme neměli peníze. Nyní už jsem skutečně začala věřit, že kvůli těm střepům nastaly nějaké horší časy. Nechtěla jsem ovšem domýšlet, že by trvaly opravdu sedm let.
Byli jsme proti tomu bezmocní
Kdybych měla vypočítat všechno, co nás během dalšího období potkalo, byl by to dlouhý seznam. Poté, co nám ukradli auto, jsem pro změnu já ztratila práci. Nové zaměstnání jsem si hledala hodně dlouho.
Jakmile se mi podařilo najít nové místo, zranil se syn, když jel s kamarádem na motorce. Měl komplikovanou zlomeninu nohy a kvůli tomu musel opakovat jeden ročník střední školy.
Starší dcera měla před svatbou, ale přítel termín zrušil kvůli tomu, že se zamiloval do jiné dívky. Zhroutila se kvůli tomu.
Mladší dcera se stala ve škole obětí šikany a rovněž musela kvůli psychickým problémům opakovat ročník. Po všech těchto problémech přišlo několik předčasných úmrtí mezi příbuznými na mojí i na manželově straně.
Tehdy už jsem brala hrozbu rozbitého zrcadla vážně a dokonce jsem se zajímala o způsob, jestli se jí dá nějak zbavit.
Nic jsem ale nenašla, takže během těch sedmi let nás potkaly snad všechny katastrofy a neštěstí, s jakými se rodina může střetnout. Jakmile tento čas uplynul, najednou se znovu všechno začalo obracet k dobru. Podařilo se nám i vyhrát v loterii.
Od té doby jsem už nikdy nebrala pověry na lehkou váhu. Věřím, že i mezi vašimi čtenářkami jsou takové, které prožily něco podobného a porozumí mi.
Dana R. (60), Vysočina