Příliš pozdě mi došlo, jak málo jsem si vážila lásky své rodiny, kterou jsem vyměnila marnivost.
Na stará kolena jsem sama a je to jen má vina. Vždy mě víc zajímal život na vysoké noze než mí blízcí. Prostě jsem se zhlédla v povrchním životě a luxusu a nic jiného mne nezajímalo. Jako mladá jsem neměla o muže nouzi.
Ani mě tak nezajímalo, jak bude můj nastávající vypadat, ale podstatná pro mne byla výše jeho bankovního konta. Antonín tuto moji představu naplňoval a kupodivu to byl i pěkný a příjemný chlap.
Nic mi nebylo dost!
Od jeho rodičů jsme dostali byt a brzy se nám narodily dvě dcery. Já ale stále měla málo. „Tondo, měl bys říci svému šéfovi, aby ti přidal,“ věčně jsem naléhala na svého manžela, který i tak měl nadstandardní plat.
„Jiřinu vzal manžel do Dominikány, chci tam letos také letět,“ stěžovala jsem si. Marně mi manžel vysvětloval, že jsme zrovna dostavěli krásný barák se saunou a bazénem.
Po rozvodu mi vše došlo!
Probrala se až když mi můj manžel Antonín oznámil: „Je konec Danuše! Takhle dál žít nechci a už ani nemohu. Holky chtějí zůstat se mnou!“ zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Vůbec mi nedošlo, že se mi má rodina vzdaluje a nesdílí se mnou mé povrchní touhy.
A tak jsem se z našeho domu stěhovala já, abych dětem nezničila i to, co jim z naší rodiny zůstalo. Příliš pozdě mi došlo, jak hloupě jsem promarnila své štěstí.
Teď jsem sama, pracuji od rána do večera a o dovolené u moře, třeba jen v Bulharsku, si mohu nechat jen zdát.
Danuše R. (64), Frenštát pod Radhoštěm