Když jsme se s Jaroslavem rozhodli, že se vezmeme, řešili jsme mimo jiné otázku, kde budeme bydlet. Nabízela se možnost nastěhovat se do domu se zahradou k manželovým rodičům, přesto jsme oba váhali.
Po dlouhém rozhodování jsme se nakonec rozhodli, že nabídku rodičů využijeme. Na vlastní bydlení jsme prostředky neměli a jejich dům byl dost velký, abychom se tam všichni vešli i s případným i potomky.
Mysleli jsme, že mezitím budeme šetřit, abychom si jednou mohli dovolit koupit vlastní domek nebo byt. Ani jednoho z nás však nenapadlo, jak moc bude život s rodiči náročný.
Idealizované dětství
Manžel měl na dětství v domě rodičů se svým bratrem Jaromírem spíše hezké vzpomínky, alespoň tak mi to vždycky vyprávěl. Možná si to po těch letech trochu idealizoval, což pak i sám přiznal.
Celé dny trávili v jejich rodinném domě s velkou zahradou, kde se jako kluci mohli dosytosti vyřádit. Jejich matka na ně byla přísná, ale to se dalo pochopit a aspoň je trochu přitáhla k práci na zahradě.
Jejich otec byl zase šikovný kutil, spoustu věcí dokázal sám opravit a kluky k tomu taky vedl. Léta ubíhala, Jaromír založil vlastní rodinu a odstěhoval se do Prahy.
Jaroslav si našel mě a nakonec jsme se tedy dohodli, že budeme bydlet s jeho rodiči a pomůžeme jim s péčí o dům a zahradu. A já už si malovala, jak se po zahradě budou jednou batolit i naše děti…
Soužití jsme asi podcenili
Brzy jsme ale zjistili, že soužití s manželovými rodiči není úplně jednoduché. Museli jsme se obrnit velkou trpělivostí a dělat kompromisy. Zpočátku to ještě docela šlo, ale když se nám narodila první dcera Jaruška, začalo přituhovat.
Manželova matka Jiřina byla totiž stále ta přísná dáma, která měla ve zvyku ostatním mluvit do života a dávat jim nevyžádané rady.
Všechno věděla nejlíp sama, vychovala přece dva syny, takže nejlíp věděla, kdy a jak dítě začít učit na nočník, co by kdy mělo jíst a kdy chodit spát.
Tchán byl pod pantoflem, stejně si vždycky zalezl třeba na celý den do své dílničky a něco tam kutil, takže na ráně jsem byla jen já. Jaroslav byl přes den v práci, takže jsem to odnášela já.
Tchyně mi byla neustále v patách a říkala mi, co a jak mám dělat, co dělám špatně a spoustu dalšího. Neměla jsem nikdy klid, a když jsem si třeba na chvilku sedla, už byla u mě a připomínala mi, co bych jako manželka a matka měla udělat.
Nechtěla jsem se s ní hned hádat, ale brzy to začalo být nad mé síly. Manželovi jsem to ze začátku radši neříkala, ale po pár měsících už jsem neviděla jinou možnost.
Jenže on si myslel, že to trochu přeháním, jen nad tím mávl rukou a řekl mi, že to jeho matka myslí určitě dobře.
Problémy narůstaly
Brzy ale i on poznal, že si nijak nevymýšlím. Když jsme totiž další rok na jaře chtěli dělat něco na domě či zahradě, podle tchyně to bylo vždycky špatně a měli jsme to dělat jinak, podle ní. Ničím jsme se jí nezavděčili, já ani Jaroslav.
Byly to sice spíš drobnosti, ale jak se říká, stokrát nic umořilo osla. Já navíc vůči ní měla docela respekt a jen málokdy jsem dokázala říct něco na naši obranu, Jaroslav se zase nechtěl s matkou hádat.
To ovšem byla jen voda na tchynin mlýn. Zpočátku jsme se kvůli tomu s Jaroslavem často i hádali, až postupem času muž pochopil, že chyba skutečně není na naší straně, ale u jeho matky. Jenže se jí pořád nedokázal postavit, a tak vše pokračovalo dál.
Uplynulo tak pár let, Jaruška už chodila do šesté třídy, a já už toho všeho měla plné zuby.
Byla jsem z toho na nervy, začala jsem se utrhovat na Jaroslava a někdy i na Jarušku. Měla jsem pocit, že se z toho zblázním, hlava mi třeštila, chtělo se mi křičet a zavolat si sanitku, která by mě odvezla rovnou do blázince. Už jsem prostě dál nemohla.
Uvědomila jsem si, že pokud se něco nestane, tak nejspíš na té psychiatrii opravdu skončím.
Skončila jsem v nemocnici
Jednoho dne jsem se skutečně zhroutila a odvezli mě do nemocnice. Strávila jsem tam několik týdnů. Konečně jsem měla čas o všem v klidu přemýšlet. O Jarušku se staral manžel, který mě chodil dvakrát týdně navštěvovat.
V rámci léčby jsem měla každý týden také sezení s psychologem, později si promluvil i s manželem.
A to nám hodně pomohlo. Jaroslav konečně dokázal bouchnout do stolu a říct matce, že pokud u nich máme zůstat bydlet, bude to bez jejích řečí a rad. O všem si promluvili a jí nakonec došlo, jak se chová a co to dělá. Vrátila jsem se do zcela jiného prostředí.
Ne že by se vše hned změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, ale naše soužití se stalo snesitelným.
K psychologovi jsem docházela každé tři měsíce ještě asi rok a jeho rady mi moc pomáhaly. Postupně se mi podařilo s tchyní vybudovat celkem dobrý vztah. Myslím, že i ona je ráda, jak to dopadlo.
Když vloni tchán zemřel, zůstala sama – a nebýt nás, bylo by jí v tom velkém domě asi dost těžko. Snad jí to vydrží…
Emilie (52), východní Čechy