Bylo mi líto, že se můj bývalý spolužák kvůli mně trápil. Srdci se ale opravdu nedá poroučet.

Ne každá láska je opětovaná, s tím se asi v životě setkal každý z nás. Občas se nějakou dobu trápíme kvůli někomu, koho milujeme a on nás ne. Smutné je, když se z toho vyklube dlouhodobá záležitost.

Nevzdával to

Když jsem studovala na střední ekonomické škole, moc kluků tam nebylo. Martin byl jedním z nich. Lásku mi vyznal hned v prváku, ale já jsem tehdy s nikým chodit nechtěla, takže bych bývala odmítla kohokoliv.

Věřila jsem, že Martin se časem „odmiluje“, tak jako jiní kluci, které jsem odmítla. Mýlila jsem se.

Ještě v době maturit jsem od něho dostávala dárky a verše. Na jednu stranu mi to lichotilo jako asi každé mladé dívce. Na druhou stranu mi z toho ale bylo smutno. Čím víc se mě pokoušel Martin získat, tím menší šanci měl. Nechtěla jsem se přemáhat. Naše cesty se pak rozešly, ale ne na dlouho.

Zkazil si kvůli tomu život?

Vzhledem k tomu, že jsme bydleli nedaleko od sebe, potkávali jsme se i po skončení studia. Párkrát jsme si povídali a jednou jsem se nechala přemluvit i k výletu. Viděla jsem, jakou z toho má Martin radost a bylo mi ho pak líto. Zanedlouho nato jsem potkala svého osudového muže.

Po půl roce chození byla svatba a já čekala své první dítě. Celkem se nám narodily tři. Když jsem se vdávala, zahlédla jsem mezi přihlížejícími na chodníku i Martina.

Přísahala bych, že měl v očích slzy.  Později jsem kvůli Martinovi přestala chodit i na třídní srazy po letech.

Vždy jsem tam byla konfrontována s jeho nezmenšenou láskou. S rodinou jsem se pak přestěhovala do Brna. Do Svitav jsem se vracela už jen málokdy a Martina jsem potkala jen jednou. Před třemi roky mi zemřel manžel. Ten samý měsíc zemřel i můj věčný ctitel.

Od jeho právníka, který se na mě obrátil, jsem se dozvěděla, že mi odkázal všechno, co měl. Nikdy se neoženil a svoji marnou lásku mi vyznal i v posledním dopise, který byl součástí závěti.

Jitka M. (63), Brno