Snacha mě z neznámého důvodu neměla ráda. Když mi jednou z dovolené přivezla podivnou sošku, brala jsem to jako gesto usmíření. Byla to velká chyba!
Když se náš syn zamiloval do Dany, byla jsem šťastná. A ještě více, když mi sdělil, že bude svatba. Budoucích vnoučátek jsem se nemohla dočkat. Jenže to jsem ještě netušila, že snacha je podlá žena plná zloby, která mi bylo škodit a ztrpčovat život.
Dělala mi naschvály
Kvůli synovi jsem se s ní snažila nějak vycházet, i když to bylo těžké. Mezi mnou a Danou už od začátku panovala jistá nevraživost. Obě jsme ale hrály stejnou hru. Nedávaly jsme najevo, že se ve své podstatě nesnášíme. Vlastně ani nevím, co jsem jí udělala, že mě nemá ráda.
Snažila jsem se k ní najít cestu, ale vždycky, když jen trochu mohla, házela mi klacky pod nohy. Nejvíc mě ničila tím, že mi odmítala dávat vnoučata na hlídání. Velmi dobře věděla, jak se na jejich příchod vždy těším. Takže jsem jen tiše čekala, kdy budu moci vnoučata vídat a hlídat.
Vnukova slova mě zabolela
Nakonec se na mě štěstí přece jen usmálo. Mladí chtěli jet na dovolenou k moři. Syn mi volal, zda bych si k sobě děti na týden nevzala. Samozřejmě jsem na hlídání kývla. Týden s kluky byl úžasný. Konečně jsem si připadala jako pořádná babička.
Den před tím, než se měli mladí vrátit, mi malý Lukášek řekl: „Maminka říká, že jsi zlá babička. Já si to ale nemyslím. Mám tě moc rád.“ To chce slyšet asi každá babička, ne? Když si syn se snachou kluky brali, obrečela jsem to.
Nečekaný dárek
Pár dní nato za mnou Dana přišla a nečekaně slušně mi poděkovala. „Přivezla jsem vám malý dárek jako vděk, že jste to s dětmi zvládla,“ řekla a vytáhla z kufru dřevěnou sošku.
„Je to symbol štěstí a zdraví,“ prohlásila podivným tónem. „Nechala jsem vám ji posvětit od jednoho šamana. Vystavte si ji tak, abyste kolem něj každý den prošla,“ poučila mě.
Zdravotní problémy
Když odešla, držela jsem dál v ruce suvenýr, který mi naháněl strach. Postavila jsem sošku do chodby na poličku. Stala se takovým hlídačem. Současně to bylo místo, kudy každý den určitě projdu. Za dva dny se mi udělalo zničehonic špatně. Cestou do postele jsem musela projít chodbou.
Zamotala se mi tam hlava, až jsem upadla. Tu noc jsem nemohla spát. Velmi mě bolela hlava a mlátila jsem sebou v posteli. V noci jsem se šla napít do kuchyně. Můj pohled zůstal viset na postavičce, kterou jsem byla nedávno obdarována.
Skončila v kontejneru
V očích sošky jsem zahlédla dvě rudé tečky. V tu chvíli se mi zvedl žaludek a místo do kuchyně jsem běžela na záchod. „Co to se mnou sakra je?“ řekla jsem do ticha. Další týden jsem si musela vzít v práci volno. Bloudila jsem po bytě jako zombie. Něco bylo jinak.
Po dalším týdnu, kdy jsem si připadala jako v cizím těle, mi to došlo. Může za to ta soška! Z posledních sil jsem ji šla vyhodit rovnou do popelnice. Jakmile jsem se jí zbavila, bylo mi zase dobře. Nikdo mi nevymluví, že se mě tak snacha chtěla zbavit.
Irma D. (67), Brno