Některé příhody z dávné minulosti nás dokážou zneklidňovat i po letech, kdy už žádné nebezpečí nehrozí.

Patřím už ke starší generaci, ale pořád si v sobě nosím jako živé vzpomínky na dobu mého dětství a dospívání. S rodiči jsem bydlela ve starém domě, který pocházel někdy z 19. století.

Dodnes mi běhá mráz po zádech, když si na náš domov vzpomenu. Vládla tam strašidelná atmosféra a já jsem skoro každou noc prožívala ve strachu, i když mě nic konkrétního neohrožovalo.

Mysleli si, že jsem přecitlivělá

Už jako miminko nebo batole jsem prý mívala problémy s usínáním, což jsem se pak pochopitelně dozvěděla od svých rodičů. Bývala jsem klidné dítě, venku v kočárku jsem nikdy nebrečela, ale jakmile přicházel večer a já byla v postýlce, skoro mě nešlo utišit.

Pro moji matku to byla záhada, protože na první pohled bylo všechno v pořádku a nic mi nechybělo. Vyrostla jsem, začala chodit do školy a hodně času jsem trávila venku. Po nástupu do druhé třídy mě začaly trápit noční můry.

Špatně se mi usínalo, mívala jsem zlé sny a často jsem v noci plakala a pak chodila spát k rodičům do ložnice.

Všichni to přikládali nějaké mé přecitlivělosti, protože jiné potíže jsem neměla.  Byla jsem zdravé dítě, ve škole jsem se dobře učila, měla jsem kamarádky a nikdo mě nešikanoval. Jen to usínání nebo spaní v mém pokoji ve mně probouzelo tíseň a paniku.

Podivné zvuky z půdy

Později už mi rodiče zakazovali, abych v noci opouštěla svůj pokoj. Vzpomínám si, že jsem některé noci vůbec neusnula, jen jsem seděla na posteli, slzy v očích a v sobě hrozný strach z něčeho neznámého.

K tomu se přidaly záchvaty zimnice a to i tehdy, když topení běželo na plný provoz. Unavená jsem pak usínala ve škole, takže si na mě učitelky stěžovaly.

Rodiče nevěděli, co se mnou mají dělat. Na nějaký čas mě pak dali k babičce, která bydlela na druhém konci města. Dojížděla jsem odtamtud do školy a naprosto jsem se zklidnila. U babičky se mi spalo skvěle.

Otec mě tehdy podezříval, že to dělám naschvál, ale matka se mě zastávala. Dnes už vím, že to od ní nebylo jen tak.

Poté, co jsem se vrátila domů, problémy se opakovaly. Ta atmosféra kolem byla s příchodem tmy pro mě vždycky tak tísnivá, že mi šíleně bušilo srdce a potila jsem se. Občas jsem slýchala podivné zvuky seshora.

Tam se nacházela půda.  Bála jsem se, že tam straší. Nikomu jsem se s tím ale nesvěřovala, protože jsem věděla, že by mi stejně nevěřili.

Matka se mi svěřila

Ještě před koncem základní školy jsme se přestěhovali na sídliště do paneláku, protože náš dům se měl bourat. Vzpomínám si, jaká to pro mě byla velká úleva. Všechny nepříjemné pocity, které jsem do té doby prožívala, byly najednou pryč.

V životě se mi pak už dařilo, vystudovala jsem střední školu, poměrně brzy se vdala a měla vlastní rodinu.

Žila jsem poměrně daleko od svého původního bydliště, takže s rodiči jsem si víc telefonovala nebo psala, než je osobně navštěvovala. Pak otec zemřel na infarkt a já jsem matku vídala častěji. Jednoho dne přišla řeč na moje úzkostné stavy v dětství. Tehdy jsem se od matky dozvěděla zarážející věci.

Ona si tím totiž prošla také, když se do domu, který původně patřil prarodičům ze strany otce, přivdala. Popisovala mi své pocity, v nichž jsem se poznala. Bála se o tom tehdy mluvit, aby si o ní někdo nemyslel, že je blázen. Poté, co otěhotněla a čekala mě, všechno přestalo.

Je tedy možné, že jsem ten nevysvětlitelný strach zdědila. Možná v tom starém domě bylo nějaké neviditelné zlo, které se soustřeďovalo vždy na jednu osobu. Dnes už se to těžko dozvíme, když dům léta nestojí. Občasné vzpomínky na ty pocity ale rozhodně nepatří k příjemným.

Jaroslava N., (65), Bruntál