Yvonu jsem se snažila po rozvodu vychovávat, jak nejlépe jsem uměla. Přesto se někde stala chyba. Dodnes si neumím vysvětlit, proč se zachovala tak hrozně.
Už když byla Yvonka malá, byla jako dravá voda. Nevydržela v klidu ani minutu, všude jí bylo plno, do všeho šla po hlavě. Nejdřív jsem to moc neřešila, ale když nastoupila do školy, začala jí její horkokrevná povaha dělat problémy.
Už v první třídě nás poslali na psychologické vyšetření, jestli dcera netrpí nějakou poruchou, ale nic se neprokázalo. Učila se dobře, s tím problémy neměla, jenže to chování… nebyla to prostě vzorná holčička, která sedí v lavici jako pěna a pořád se hlásí.
Učitelce odmlouvala a dokázala jí říct i velmi nepříjemné věci; vždycky říkala, co si myslela, a proto byla pro všechny trnem v oku.
První útěk
Základní školu ještě celkem zvládla, těch pár důtek a dvojku z chování jsem brali jako daň za její horkokrevnou povahu, ale jinak měla na vysvědčení známky hezké a dostala se i na gymnázium. Doufala jsem, že tam se konečně zklidní, ale to jsem se tedy spletla.
Hned v prvním ročníku se bohužel začala chovat ještě hůř, a dokonce i známky si dost pohoršila. Domluvy nepomáhaly, stejně je neposlouchala a vždycky se zavřela se do svého pokojíku s tím, že já stejně ničemu nerozumím.
První dva ročníky nějak překlepala, ale pak přišel třeťák a největší malér. Někdy v únoru jsem se od jejího třídního dozvěděla, že Yvona do školy už nějakou dobu prakticky vůbec nechodí a že nemůže být klasifikovaná, protože nemá skoro žádné známky.
Doma jsem na ni uhodila, jenže ona si z toho vůbec nic nedělala. Řekla mi, že jí stejně nerozumím, a šla spát. To jsem si aspoň myslela, když jsem dlouho do noci v kuchyni přemýšlela, co s nastalou situací dělat.
Když jsem konečně šla spát, netušila jsem, že si Ivona sbalila pár věcí a tajně v noci utekla z domova. Ráno jsem v jejím pokoji našla jen narychlo načmáraný lístek, že se školou končí a ať ji nehledám.
Nečekaný návrat
Nevěděla jsem vůbec, kam a s kým odešla a co mám dělat. Do školy chodit přestala, jak jsem se později dozvěděla, chytila se nějaké špatné party a celé dny trávila po hospodách. Obrátila jsem se na policii, celé noci jsem ji i sama hledala, vše bez výsledku.
Asi po měsíci, kdy jsem skoro nemohla zamhouřit oko, jsem se konečně od jedné její spolužačky dozvěděla, že prý přespává s partou někde ve squatu, ale kde, to nevěděla. Ani policie nebyla úspěšná. Pak se jednoho dne Yvona najednou vrátila domů.
Byla hrozně hubená a špinavá, při pohledu na ni jsem byla ochromená hrůzou, ale přece jen šťastná, že je zase zpátky doma. Jenže Yvona chodila po bytě jako duchem nepřítomná, byla bledá a zamlklá. Vzala jsem ji za ruku a zeptala se, co se děje.
V tu chvíli se rozbrečela a řekla mi, že je těhotná, ale že neví s kým. I já jsem začala plakat.
Byl to další šok, ale když jsem se uklidnila, řekla jsem jí, že to nějak zvládneme, pokud nechce jít na potrat. Překvapivě si dítě chtěla nechat. Celou noc jsem pak seděla a přemýšlela, co budeme dělat. Neměla jsem sílu se na Yvonu zlobit, byla jsem ráda, že je zpátky.
Marné naděje
Druhý den jsem Yvoně řekla, že se o ni i o dítě postarám, ale že musí dodržovat nějaká pravidla. Chtěla jsem, aby se, až se dítě narodí, od září vrátila zpátky do školy a dodělala ji.
Já byla připravená vzít si práci z domova a s miminkem jí pomoct, co to půjde. Yvona souhlasila a musím říct, že se snažila. Trochu se zklidnila, připadala mi překvapivě zodpovědná. Celé její těhotenství probíhalo bez závažných problémů.
Když se jí pak narodila Petruška, byla jsem štěstím bez sebe. I dcera mi připadala spokojená. Starala se o miminko a připravovala se na zkoušky do školy. Myslela jsem si, že to nejhorší už máme za sebou a že už bude všechno dobré.
Když se mě Yvona tři měsíce po porodu zeptala, jestli by mohla jít na chvilku s kamarádkami ven, že by chtěla mezi lidi, souhlasila jsem. Jenže to jsem dělat neměla… Yvona byla pryč celou noc a druhý den byla jako vyměněná.
Nevěděla jsem, co se děje, nic mi nechtěla říct, ale bylo vidět, že zase sklouzává do původních kolejí. Neuběhly ani dva týdny a najednou byla znovu pryč a já zase nevěděla, kde ji mám hledat.
Myslela jsem, že to už ani nemůžu přežít, ale kvůli Petrušce jsem se musela vzchopit. Zase jsem poprosila o spolupráci policii, ale nemohli moc udělat, když už byla Yvona plnoletá. Po nějaké době mi jen oznámili, že dcera překročila hranice.
Odjela s partou pofidérních kamarádů do Španělska a nedala mi vůbec vědět. Nezajímala se ani o Petrušku, nezavolala, nenapsala. Od té doby prakticky pořád žiju ve strachu, protože nevím, co s Yvonu je.
Musela jsem taky oběhat spoustu úřadů, aby Petruška vůbec mohla zůstat se mnou. Když se na vnučku podívám, musím potlačovat pláč. Co jí jednou řeknu, až se mě bude ptát, kde je máma?
Nora (54), západní Čechy