Ti, kdo věří na převtělování, říkají, že stačí někoho vidět a hned poznáte, že jste se museli potkat už někdy v dávné minulosti. Dnes vím, že je to pravda.

V pětačtyřiceti letech jsem se rozvedla. Důvod byl z rodu těch obvyklých: můj manžel se zamiloval jinde a celé ty roky, co jsme byli spolu, prostě hodil za hlavu. Dcera žila ve Vídni, kam se provdala.

Měla jsem sice dost kamarádek, ale přesto jsem se cítila sama. Chyběl mi partner, protějšek, to krásné napětí ve vztahu. Na to, abych někoho usilovně hledala, jsem ale nespěchala. Přišlo to pak samo.

Nemohli jsme ze sebe spustit oči

Byla jsem toho dne navštívit svoji sestru Alenu v Břeclavi. Jela jsem vlakem. Myslela jsem, že u sestry přespím, takže jsem si koupila jízdenku jen tam.

Ukázalo se však, že Alena řeší nějaké problémy s manželem a spát tam by nebylo vhodné, takže jsem se večer vracela zpátky.

Stála jsem u pokladny na nádraží, když se můj pohled střetl s mužem zhruba mého věku. Seděl na lavičce a díval se na mě. Připadal mi hrozně moc povědomý, jen jsem si nedokázala vzpomenout, odkud ho můžu znát.

Koupila jsem si jízdenku a stále jsem z toho muže nemohla spustit oči. Díval se na mě stejným pohledem jako já na něho.

Také to vypadalo, že pátrá v paměti, kdo jsem. Přišel ke mně, pozdravil mě a za chvíli už jsme tu záhadu řešili společně. Jmenoval se Vojtěch, což bylo divné, protože jsem nikdy žádného muže toho jména blíž nepoznala.

Byl také z Brna, takže mohlo být docela dobře možné, že jsme se párkrát zahlédli někde ve městě. Cestovali jsme vlakem společně a domluvili jsme se, že v pátrání, odkud se známe, budeme pokračovat.

Věděla jsem, že jsem tam byla

I když jsme na nic nepřišli, jeden výsledek to naše setkání mělo. Vojtěch byl rozvedený jako já a momentálně také bez partnerky. A protože jsme si tak bezvadně rozuměli, stali se z nás přátelé a milenci.

Dál jsme se v rámci našeho vztahu často trápili záhadou, kde jsme se mohli potkat, ale nedařilo se nám ji rozluštit. Probrali jsme naše životy hodně dozadu, ale nenašli jsme vůbec žádný spojovací bod.

Nijak nám to nebránilo v tom, abychom si navzájem užívali své přítomnosti. Oba jsme rádi cestovali, takže jsme podnikali i různé výlety. Jeden z nich jsme si naplánovali do Olomouce, kde jsem kupodivu ještě nikdy předtím nebyla. Tam jsme si i zajistili nocleh.

Procházeli jsme odpoledne historickou částí města, když jsem cítila, jak se celá chvěji. Chytila jsem Vojtěcha za ruku a řekla mu, že to tady znám až moc dobře. On se na mě podíval a viděla jsem, že má ten samý pocit jako já.

Záhada se tím ještě prohloubila. Večer, když jsme už byli v hotelu, mě napadla jedna šílená věc. Co když jsme se nesetkali v této podobě, v jaké jsme nyní, ale třeba někdy v minulých životech?

Nevěděla jsem, jak bude Vojtěch reagovat, když mu tu otázku položím. Nedal se do smíchu ani si nezaťukal na čelo, naopak přiznal, že o tom už také několikrát vážně přemýšlel.

Znal můj sen!

Té noci se mi v hotelu zdál zvláštní sen. Odehrával se někdy v dávných dobách a já jsem patřila k vyšší společnosti, zatímco Vojtěch byl obyčejným řemeslníkem. Byli jsme do sebe zamilovaní, ale naší lásce nebylo přáno. Utekli jsme spolu, jenže nás dostihli, Vojtěcha zatkli a uvěznili.

Co bylo dál, jsem netušila, protože jsem se probudila. Vyprávěla jsem pak ten svůj sen Vojtěchovi a on na mě hleděl s otevřenou pusou. Začal mi doplňovat věci, které jsem ve snu viděla jenom já.

Pochopili jsme, že se nám oběma zdálo totéž. To byl pro nás poslední důkaz, že jsme už žili v jiné době a v jiných tělech. Nedozvím se asi, jak to s námi tenkrát dopadlo, vím ale, proč jsme si s Vojtěchem od začátku tak blízcí.

Ten pocit blízkosti přetrvává i dnes, po patnácti letech vztahu a vím, že nikdy nezmizí. Možná se znovu objeví, až se oba setkáme někdy v budoucích životech!

Veronika S., (60), Brno