Dcera byla hodná a tichá dívka, která mi dělala vždycky jen radost. Po šestnáctých narozeninách se všechno změnilo. Chytla se party a začala vyvádět.
Na děti jsem byla sama, ale nikdy to pro mě nebyl důvod k nějakým steskům. Prostě jsem se uměla dobře rozvést. Můj bývalý mi platil slušné alimenty a s dětmi vycházel v dobrém. Vlastně všichni jsme spolu vycházeli lépe, než když jsme tvořili jednu rodinu.
Syn se vyučil a začal si vydělávat. Dcera nastoupila na střední školu a učila se lépe, než bych si troufla doufat. Po mně to tedy rozhodně neměla. Já jsem byla s učením na štíru a občas mi ve škole hrozila i nějaká ta dvojka z chování.
Tenkrát to ale bylo daleko přísnější. Stačilo říct něco zdánlivě drzého a už to bylo! Naši ze mě vždycky úplně šíleli a já byla u svých dětí připravená na něco podobného. Ale nestalo se a moc jsem si toho vážila.
Dcera se změnila k nepoznání
O to víc mě překvapilo, když s mojí dcerou Hedvikou nastalo pravé peklo v době, kdy už jsem to nečekala. Myslela jsem, že v šestnácti už má tu nejhorší pubertu za sebou, ale ne. Ze dne na den, vlastně přes noc, jako by ji někdo vyměnil.
Večer si šla lehnout hodná a rozumná holka, ráno vstala fůrie. „Tak tyhle trapný hadry si na sebe nevezmu!“ rozječela se z ničeho nic u snídaně. Potom vzala nůžky, ustřihla si kus rukávů u trička a oči zmalovala tlustými černými linkami.
Vypadla jako strašidlo, což jsem jí řekla. „Ty tomu tak rozumíš, hrobko!“ odvětila ta moje doteď milá dceruška a práskla dveřmi. Do školy ale bohužel nešla. Pod oknem na ni čekal kluk na motorce. No, kluk.
Později jsem zjistila, že mu táhne na třicítku a má za sebou dost pestrou minulost.
Byl v podmínce za nějakou krádež. To jsem se dozvěděla od bývalé spolužačky, která pracovala u policie. Jedním slovem: hrůza. Holka byla pitomá a nedala si říct. Neomluvené hodiny se střádaly a ve škole jí hrozil vyhazov.
Bývalý manžel nic nezmohl
Přemlouvala jsem ji horem dolem, ale byla zamilovaná a svého Reného by neopustila za noc na světě. Dokonce se k němu chystala nastěhovat. V zoufalství jsem porosila o pomoc bývalého manžela:
„Jestli to tak půjde dál, skončí někde v polepšovně!“ Brečela jsem do telefonu a on slíbil, že si na toho chlapa došlápne. Udělal to, ale vrátil se s modřinou. Prý se porvali. „Na toho gaunera nemám. Má svaly jako Rambo!“ stěžoval si a celou věc považoval za vyřízenou.
To byl celý on. Při prvním neúspěchu se vzdát a dělat, jako že se nic neděje. Ale ono se dělo. Hedvika začala pít, a kdo ví, zda i nebrala nějaké drogy. Už je to pár let a člověk toho tenkrát o takových věcech moc nevěděl. Nikde se o nich nepsalo, a když, tak jedině v souvislosti s cizinou.
Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem koukat, jak moje holčička spěje do záhuby. Jednou jsem večer slzela tiše u televize. Vůbec jsem nevnímala, co dávají. Jen jsem koukala před sebe a říkala si, jak se všechno zvrtlo.
V tom si ke mně mlčky přisednul můj syn a pohladil mě po ruce: „Mami, nebreč. Ono to nějak dopadne! Neříkala jsi, že je ten René v podmínce? Možná něco vyvede a zavřou ho. Tím by se to všechno vyřešilo, ne?“
V zoufalství mě něco napadlo
Přikývla jsem, že asi ano. „Jen aby nebylo pozdě. To by musela být hodně velká náhoda…“ dodala jsem a v tom mě něco napadlo. Přemýšlela jsem skoro celou noc a ráno se rozhodla uskutečnit plán. Riskantní a nebezpečný. Plán na likvidaci Reného a záchranu vlastní dcery.
Odpoledne jsme se vydala za dcerou, která každý den až do noci a někdy i přes noc byla u Reného. Otevřel mi René a neochotně mě pustil dál. Po dobrém jsem se ho snažila přesvědčit, aby moji dceru nechal v klidu dostudovat. „Co to tady melete?
K čemu jí je nějaká škola?“ vysmíval se mi a notně si přihnul z lahve nějaké levné vodky.
Dcera na mě výsměšně koukala z křesla a ani se nenamáhala mi nabídnout kávu nebo čaj. Já ale navzdory panující atmosféře byla spokojená. Mohla jsem tvrdit, že jsem mladé navštěvovala. Další, o hodně těžší část plánu měla následovat za pár dní.
Vyčkala jsem, až dcera odejde z Reného bytu a šla ho navštívit podruhé. Nechtěl mě pustit, ale já se nenechala odbýt. V nestřeženém okamžiku jsem otevřela okno a roztrhla si halenku. Podrápala jsem se. Potom jsem začala hrozně křičet. René nechápal, co se děje.
Za údajné násilí šel za mříže
Byl dost opilý a vůbec mu nedošlo, co provádím. Potom mi padnul zrak na takovou těžkou vázu z litého skla. Jak jsem byla v ráži, popadla jsem ji a uhodila se s ní do nosu. Byla to ohromující bolest!
Spustila se mi krev a já, když jsem viděla, jak mi teče na bílou halenku, omdlela.
Asi jsem se znovu hodně bouchla do hlavy, soudě podle ohromné modřiny, kterou jsem potom měla vzadu na hlavě dlouhé týdny. Vzbudila jsem se, až když se nade mnou skláněl nějaký muž. Byl to soused. Přivolal policii a po dlouhém zvonění mu otevřel dveře bytu René.
Než stačil vysvětlit, co se stalo, měl pouta. Asi by mi ho mělo být líto, ale nebylo. Protože byl v podmínce, šel za moje napadení do vězení. Jen na rok, ale i to stačilo, aby se dcera vzpamatovala.
Když mě totiž uviděla v nemocnici tak hrozně zřízenou, hned slíbila, že se s tím násilníkem rozejde!
Helena V. (53), Ostrava