Nový kolega mi připadal už od prvního pohledu divný. Koukal úkosem a vedl divné řeči. Potom jsem objevila naproti svému stolu skrytou kameru. Viděl všechno, co celý den dělám!

Přišel, kdo ví odkud, ale chytrý byl jako rádio. Všechno věděl lépe a kvůli všemu mě napomínal. Dával mi najevo, že už dle jeho mínění patřím do starého železa! Já se ale novým kolegou nenechala vytočit.

Dokázala jsem si dupnout a také obhájit svůj názor. Mohla bych si na něho jít stěžovat, ale proč? Nikdy jsem na nikoho nedonášela. Problémy jsem si uměla vyřešit sama!

Doma jsem zůstat ještě nechtěla

„Máš to zapotřebí?“ ptal se mě manžel a hned si také, dle svého zvyku, odpověděl: „Nemáš! Zůstaň doma a bude klid. Já jsem tady pořád sám…“ To byl právě ten kámen úrazu. Mohla jsem už klidně jít do důchodu, ale nešla. Pracovala jsem na procenta.

To byla oficiální verze důvodu, proč jsem ještě o ten zpropadený důchod ani nepožádala.

Ten skutečný důvod byl ale úplně jiný: bála jsem se zůstat doma. Co bych celý den dělala? Nějaké koníčky žádnou práci nenahradí. A v práci byli rádi, že tam jsem. Lidí byl nedostatek a za mzdu jakou jsem měla, se k nám do podniku nikdo extra nehrnul. Až na toho Vojtu, nového kolegu.

Nikdo o něm nic nevěděl. Prostě se přistěhoval do našeho města a zjevil se v mojí miniaturní kancelářičce. Hned ji bez ptaní celou přestavěl a na zeď si nalepil takový podivný plakát. Orla, jak svírá drápy holubici!

Kapala z ní krev a mně bylo pokaždé špatně, jen jsem na ten morbidní obrázek pohlédla.

Pozoroval mě kamerou

On se mi ale jen smál. Prý jsem nějaká velká cíťa! Moje šéfová byla ke mně vždycky moc hodná a já si ji vážila Ani tentokrát mě nezklamala. Sama od sebe za mnou přišla a zeptala se, jak s Vojtěchem vycházím. Její otázka mě zaskočila, ale jak už jsem řekla. Nechtěla jsem donášet.

A také vlastně ani nebylo co! Přišel mi prostě jen divný, zatím. Uplynul asi měsíc od jeho příchodu a já se dala do gruntování. Všudypřítomný prach mi vadil, ale Vojta na svoje věci nenechal sáhnout. Ani na několik kytek v květináčích, které si po kanceláři rozestavil.

Jen, co někam odešel, popadla jsem mokrý hadřík a dala se do utírání listů. „Co to tady je?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem za jedním květináčem objevila nějaký malý černý přístroj. Nemusela jsem být zrovna génius, abych nepoznala malou kameru!

Byla namířená přímo na můj stůl. Vojta mě pozoroval!

Kolega už šmíruje někde jinde

Důvod mě žádný nenapadl a manžela, s kterým jsem samozřejmě večer celou věc probrala, také ne. „Po tvém místě určitě nejde, má víc peněz, než ty,“ přemýšlel a dodal: „A že byl prostě jen šmírák?“ Úchyl?“ V manželově hlasu jsem poznala skepsi. Jako by chtěl říct:

„Kdo by šmíroval ženskou v důchodovém věku!“ Trochu se mě to dotklo, i když měl určitě pravdu…Ale přece jen mi to nedalo. Místo, abych tu kameru popadla a šlápla na ni, udělala jsem pravý opak. Nechala ji na svém místě! Potom, hned dopoledne, jen co Vojta zase někam odešel, jsem spustila akci.

Stoupla jsem si před kameru a udělala na něho dlouhý nos. Takový, jaký jsme dělali ve školce! Uklonila jsem se a poslala mu vzdušný polibek. Potom jsem opět zasedla ke svému stolu a tvářila se jakoby nic.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Vojta už druhý den nepřišel. Asi se odstěhoval. Vždyť kolegyň ke šmírování najde všude jistě dost a dost!

Romana S. (64), Klatovy