Nesnáším pohled do zrcadla. Nenávidím své špekovaté tělo. Hledám marně recept na hubnutí. Nic nezabírá a já jsem nešťastná.
Z pod skříňky v koupelně jsem vytáhla váhu, odhodlaná zase po delší době se podívat pravdě do očí. Vím, že nemá smysl donekonečna si hrát na mrtvého brouka. A nalhávat si, že ty legíny jsou mi volnější a já zhubla. Je to hloupá lež, kterou se už nemá cenu utěšovat.
Legíny se jen strašlivě vytáhli a tak prořídly, že už se brzy jistě rozpadnou. Co si pak vezmu na sebe? Tyhle černé legíny sou totiž jediné, které na svou obří postavu obléknu. Vše ostatní v šatníku je mi malé. „Tak odvahu děvče!“ Zavírám oči a hop na váhu.
Baculaté miminko
Tlustá jsem byla už v zavinovačce Jenže tehdy se všichni něžně rozplývali nad mými faldíky. Mačkali a pusinkovali moje nožičky a ručičky a válečky a roztomile na mě šišlali. Tehdy mi to samozřejmě bylo fuk.
Stejně jako ve školce. Ráda jsem jedla. A na rozdíl od ostatních dětí, mi chutnala i školková kuchyně. „Vyluxovala jsem bleskově svůj talíř a ještě si přidala z talíře od kamarádky, která se v tom strašně nípala. Všichni to brali s humorem a smáli se, jak mi chutná.
První srážka s realitou
To, že je něco špatně jsem měla poznat až ve škole. To, že jsem takový malý váleček už nikomu roztomilé nepřipadalo. Moje neohrabanost na tělocviku vyvolávala salvy smíchu spolužáků. Tělocvikářka dokonce domlouvala rodičům, ať s tím něco udělají.
Tehdy jsem si prvně uvědomila, že mám kolem sebe štíhlé a hezké kamarádky. A já? Při pohledu do zrcadla jsem se rozplakala. A přestala jíst.
Už jsem nechtěla, aby se mi ve škole kluci posmívali a říkali mi špekoune, tlusťoško, tlustoprdko a ještě mnoho dalších nadávek.
Hladovka není řešení
Mamince se nakonec podařilo mi vysvětlit, že hladovkou nic nevyřeším. Slíbila, že mi bude dělat speciální, zdravý jídelníček. A domluvili jsme se na tom, že začnu chodit cvičit na rytmiku.
Po prvních dvou týdnech diety a mírného cvičení jsem zhubla tři kila. Byla jsem spokojená a dospěla jsem k názoru, že to tak může fungovat kdykoli. A že další dietku si dám až časem. Teď bylo přece třeba se za tu námahu odměnit. Čím? No přece dobrým jídlem!
Nahoru a dolu
A tato metoda mě provázela celou základní školu. Chvíli jsem se zdravě stravovala, něco zhubla. A pak si zase dopřála. Rodiče neměli šanci mě uhlídat. A babička měla příliš měkké srdce.
Když jsem dostala na něco chuť, ihned mi to koupila. Na posměch a nadávky spolužáků jsem si už dávno zvykla a dokázala jim s čokoládou v ruce, v klidu čelit. Zlom přišel až v pubertě.
Pubertální léta
Puberta mě zastihla naprosto nepřipravenou. Hormonální smršť a vzepjaté emoce jsem začala zajídat. Kynula jsem jak těsto na vánočku a přitom prožívala muka. Začala jsem pokukovat po klucích, ale oni mě přehlíželi jako krajinu u Tábora. A když už o mě zavadili pohledem, viděla jsem v jejich očích údiv a odpor.
Na střední škole moje spolužačky chodily nastrojené a pořád prožívaly nějaké lásky. Jejich modely jsem ve své velikosti xxxxxl nemohla nikdy sehnat. A moje lásky byly jednostranně platonické. Zase jsem přestala jíst.
Všechny jsem vyděsila
S minimálním přídělem stravy a vody šla kila zpočátku rychle dolů. Pak se to zastavilo. Ještě jsem tedy přitvrdila a jednoho dne omdlela na ulici. Zlomila jsem si přitom dost ošklivě nohu a skončila v nemocnici.
Rodiče i kamarády jsem tou událostí dost vyděsila. A všichni o mě začali pečovat a kolem mě skákat. Bylo to příjemné a já se nebránila. Ani těm dobrotám, které mi připravovaali. Zase jsem trochu přibrala. A tehdy jsem potkala Petra.
Štěstí netrvá věčně
Petrovi baculky nevadili a navíc byl zamilovaný. Vzali jsme se. Po dětech jsem zase ztloustla, ale Petr byl stále spokojený. Mně se nakonec podařilo zase nějaké to kilo zhubnout. Tehdy jsem byla šťastná.
Děti už byly skoro dospělé, když manžel náhle onemocněl. Zhoubná rakovina ho netrápila příliš dlouho. Můj hodný a milovaný Petr do dvou let zemřel. Myslela jsem, že to nepřežiju. A abych všechno vydržela, začala jsem jíst. Ne jíst, ale cpát se, žrát.
Mami, už přestaň!
Zase jsem se projedla do obřích rozměrů. Moje dcera byla zděšené a nutila mě, abych s tím něco dělala. A tak jsem nastoupila cestu pokusů a omylů.
Tři roky už nedělám nic jiného, než že střídavě hubnu a tloustnu. Žal, že se nedaří, zajídám. Pak zase zkouším další zaručenou dietu. Ta na chvíli zabere a já zase nevydržím nenacpat se něčím dobrým. A tak pořád dokola.
Už to nezvládám
Jsem asi beznadějný případ. Sama sebe nenávidím, nesnáším své tělo. Zavírám se doma. Jen z práce do práce rychle přejdu po ulici a pryč od lidí. Dcera chce, abych chodila cvičit.
Mě ale bolí klouby, funím jak parní lokomotiva a strašně se potím. Prý se jen vymlouvám a jsem zralá na psychiatra. Zná někdo skutečně účinnou dietu? Potřebuji pomoc!
Hana K. (56), Opava
