Některé tajemné bytosti mohou vidět pouze vybraní lidé. Jsem ráda, že jsem k nim patřila.

Chatu u jednoho menšího jihočeského rybníka zdědil můj manžel Miloš po rodičích. Jezdívali jsme tam často s dětmi. Později, když syn a dcera vyrostli, staly se tam naše návštěvy méně časté. Na jedno léto ale nikdy nezapomeneme.

Stála uprostřed rákosí

Na naší chatě se mi líbilo, že byla velmi prostě zařízená a ležela na odlehlém místě. K dalšímu stavení to bylo skoro půl kilometru. Často jsme se s Milošem kolem rybníka procházeli časně ráno nebo za padajícího soumraku.

Jednoho dne jsem si povšimla, že v rákosí stojí nějaká postava. Nejprve jsem se trochu polekala, ale při bližším pohledu jsem spatřila, že se jedná o mladou dívku. Tiše jsem na to upozornila Miloše. Ten neváhal a vydal se směrem ke slečně, aby jí pozdravil.

Stalo se ale něco podivného. Jakmile nás dívka uviděla, začala couvat směrem do vody.

Potom se ponořila. Mysleli jsme si, že plave na druhou stranu, ale už jsme jí nespatřili. Miloš se začal obávat, jestli se neutopila. Chvíli jsme se o tom dohadovali, pak jsme ji však spatřili na druhém břehu.

Dál jsme to neřešili, protože jsme si mysleli, že je to nejspíš dívka z nějaké chaty v okolí. Později jsem si uvědomila, že na sobě měla dost divné oblečení, takové bílé průsvitné šaty. Vypadala jako rusalka nebo víla.

Záhada s fotoaparátem

Za dva dny jsem se na ranní procházku vydala sama, protože Miloš si chtěl ještě chvíli pospat. Na stejném místě jako předtím jsem znovu spatřila onu dívku. To už mi připadalo opravdu velmi podivné.

Vrátila jsem se do chaty a vzbudila Miloše, aby se šel podívat. Bála jsem se, že dívka mezitím zmizí, ale byla tam stále, jen o kousek dál ve vodě.

Tajně jsme ji pozorovali. Vypadalo to, že o nás neví. Miloš mě nechal na místě a odběhl do chaty pro digitální fotoaparát. Udělal snímek a vzápětí se na něj podíval. Viděla jsem na jeho tváři překvapený výraz. Beze slov mi snímek ukázal.

Ta dívka na něm nebyla! Zkusil to znovu a se stejným výsledkem. Potom si nás tajemná dívka povšimla a opět zmizela ve vodě. To už mi docházelo, že se asi nebude jednat o obyčejnou bytost.

Poslední setkání

Shodou okolností jsme téhož odpoledne měli návštěvu z vesnice, vzdálené asi pět kilometrů. Byli to známí ještě z dob, kdy na chatu jezdili Milošovi rodiče. Zmínili jsme se jim o té záhadě, kterou jsme viděli na vlastní oči. Nesmáli se nám.

Dozvěděli jsme se, že podle místních pověstí se opravdu u rybníka vyskytuje vodní víla. Málokdy se ale někomu poštěstilo, že by ji viděl, a když se tak stalo, většinou dotyčnému nevěřili.

Šli jsme se s návštěvníky na to místo podívat, ale ani po dvaceti minutách čekání se víla neobjevila.

Znovu jsme ji spatřili až další den, během večerní procházky. Tehdy to skoro vypadalo, jako by na nás čekala, protože neutekla, ani když nás spatřila. Chtěli jsme k ní jít blíž. Teprve tehdy se na její tváři objevil vylekaný výraz a zmizela jako obvykle. Tentokrát jsem si všimla, jaký má nadpozemsky krásný obličej.

Ani já, ani Miloš, který se držel vždycky spíš při zemi, jsme už nepochybovali, že jsme měli opravdu štěstí a viděli jsme skutečnou rusalku. Měli jsme tu možnost ještě jednou, když jsme na chatu přijeli koncem léta, abychom ji zazimovali.

Tehdy se ale všechno pokazilo, protože z druhé strany po cestě přicházel nějaký muž, který se rychle vydal směrem k místu, kde rusalka stála.

Ta se polekala a to bylo naposledy, co jsme ji spatřili. Jezdíme na to místo ještě i dnes, kdy je nám oběma hodně přes šedesát, ale rusalku už se nám spatřit nepodařilo.

Marie M., (65), Praha