Rodiče si do mě promítli svou ctižádost a chtěli za mě udělat světovou klavírní virtuosku. Zničili mi můj život. Nevím si s ním dodnes rady. 

Jsem jedináček, což mi odmala hodně vadilo. Moji rodiče byli oba hudebníci, hráli ve stejném orchestru v jednom okresním městě, a kvůli své kariéře, jak tomu říkali, odsunuli potomstvo až do pozdějšího věku.

Nejspíš to byl i zázrak, že jsem se vůbec narodila, matka už měla přece jen na první dítě dost vysoký věk. Navíc byl můj porod prý hodně komplikovaný, což mi nejspíš dodnes neodpustila. Jako by to byla moje vina…

Krušné dětství

Matka mi, jak nejdříve to šlo, sehnala chůvu, tedy paní na hlídání, které jsem říkala teto. Musela se přece vrátit ke své hudební kariéře.

Kam moje paměť sahá, nepamatuji si, že by mi moje matka foukala bolístky, bděla u mě, když jsem byla nemocná, prostě takové ty normální věci, co maminky dělají.

Ani otec mě neučil jezdit na kole a nehrál si se mnou. Jako úplně malá jsem to samozřejmě nevnímala, ale když jsem začala chodit do školy, brzy jsem začala svým spolužačkám jejich rodiče závidět.

Zatímco ony si mohly hrát venku, kdy se jim chtělo, já musela chodit do „lidušky“ na klavír a později ještě na housle a flétnu.

Byla jsem sice zvyklá, že rodiče doma denně cvičí, a tak mi přišlo normální učit se na něco hrát, ale časem toho bylo na mě moc. Neměla jsem kvůli tomu žádný čas na kamarády, stala se ze mě tichá, zakřiknutá dívka.

Postupně jsem začala hudbu nenávidět. Je s podivem, že jsem si vůbec našla aspoň jednu kamarádku; Andulka sice na žádný nástroj nehrála, ale byla podobně uzavřená jako já a vzájemně jsme se svěřovaly se svými trápeními.

Podivná výchova

Asi nejhorší pro mě bylo, když se u nás doma pořádaly „hudební dýchánky“ pro přátele rodičů, pochopitelně taky hudebníky. To mě vždycky naši nutili, abych si sedla ke klavíru a něco jim zahrála. Běda, když jsem v nějaké skladbě udělala byť jen malou chybičku.

To na mě otec začal křičet a nutil mě druhý den ono kritické místo opakovat stále dokola, dokud nebyl spokojen. Pak si mě zase celé dlouhé týdny nevšiml. Takhle schizofrenní bylo vlastně celé mé dětství.

Z jedné strany jsem prožívala enormní tlak na můj výkon, nesměla jsem chodit sama ven ani dělat žádný sport, abych si neporanila ruce, musela jsem poslouchat jen vážnou hudbu…

Mezi vrstevníky, tedy kromě Andulky, jsem byla naprostý exot a tajně jsem toužila utéct z domova.

Krutá zkušenost

Bylo jasné, že nikam jinam než na konzervatoř jít nemůžu. Což o to, talent jsem měla (asi po rodičích), a navíc jsem se snažila rodičům zavděčit. Abych byla na zkoušky dokonale připravená, zařídil mi otec speciálního učitele, svého známého. Znala jsem ho z hudebních večírků u nás, ale netušila jsem, co se stane.

Na poslední přípravě mě najednou začal osahávat a nakonec mě znásilnil. Ani jsem se moc nebránila, vůbec jsem nevěděla, co se děje. Pak mi řekl, že o tom nesmím nikomu ani ceknout, jinak zařídí, aby mě na konzervatoř nevzali. Byla jsem úplně vyřízená.

Na jednu stranu jsem se strašně styděla a taky se bála, jak by otec řádil, kdyby mě na školu nevzali. Ale zároveň ve mně hlodala pochybnost, jestli by nebylo lepší všechno říct a té plánované hudební kariéry se vzdát. Jenže na to jsem neměla dost sil, takže jsem mlčela.

Konec kariéry

Můj život byl nalinkovaný dál – po skončení konzervatoře jsem měla odejít studovat dál na hudební akademii do Prahy. Jenže mně už bylo jasné, že hudbou se nechci živit ani za nic.

Už jsem byla domluvená s Andulkou, že bychom se spolu nastěhovaly do pronájmu, dokonce jsem si našla i místo.

Tenkrát poprvé jsem se rodičům vzepřela, a dokonce jsem jim řekla o svém znásilnění. A přišel další šok. Matka se jen zasmála a řekla mi, že si vymýšlím, zatímco otec to úplně přešel a dál trval na svém, že na akademii prostě musím. Jako bych jim právě neřekla něco hrozného.

To byla pro mě poslední kapka, která mě jen utvrdila v mém rozhodnutí od nich odejít. Rodiče asi nepočítali s tím, že bych něco takového udělala. Ale já si poprvé v životě šla za svým.

S hudbou jsem nadobro skončila, žádný hudební nástroj doma nemám, a cítím se konečně trochu svobodná.

Zavrhli mě

Rodiče mi ji navždy úplně znechutili. Od té doby s nimi nejsem v kontaktu, oni mě asi nenávidí za to, co jsem udělala a vůbec se mnou nekomunikují. Jsem pro ně jen lajdák, který to nikam nedotáhl. V tom mají bohužel pravdu. Můj život mi protéká mezi prsty a nic se mi nedaří.

Měla jsem pár vztahů, které se ale vždycky rozpadly dřív, než z nich mohlo něco být. I Andulka už se dávno vdala a odstěhovala, zůstala jsem v pronajatém bytě sama. Vydělávám sotva tolik, abych ho mohla zaplatit, nemám rodinu, děti, nic.

Fanatická láska mých rodičů k hudbě mi zkazila dětství, dospívání i život, který stále nedokážu vzít do svých rukou. Jsem úplně bezradná. Pořídila jsem si aspoň psa, je to jediný tvor, který mi rozumí a vnáší do mého života lásku.

Blanka (49), Brno